airu uprostřed spisovatelů, jejichž díla páchnou laboratoří, vyznavač
nevyzpytných temných sil životních při postupu důsledně deterministickém: František
Xaver Svoboda (* 1860), typický lyrik, dramatik, romanopisec a povídkář
měšťanského realismu českého, znásobený básnickým impresionistou. Pro jeho
životní názor i tvůrčí inspiraci jest karakteristické, že se nikdy neodcizil
přírodě, zůstávaje plnokrevným synem středočeského venkova, ač ztrávil většinu
života v pražských zdech, zprvu nad účetní knihou, pak nad stránkami
rozpracovaného rukopisu. Stejně poučným jako půvabným komentářem jeho
románů, povídek a dramat jest jeho lyrika, vrcholící dvěma sbírkami, "Květy mých
lučin" a "K žatvě dozrálo"; jest to poesie intimně citová, krajinářský svěží,
prodšená erotickým vděkem a jindy shovívavou moudrostí. Básník roste z
přírody, která zrcadlí stavy jeho stálé vznícené duše, a z lidu vzdělávajícího tuto
půdu, v němž se uskutečňuje po generacích odvěký rytmus vzestupu, rozkladu
a úpadku plemen. Zkusiv se s úspěchem v psychologických povídkách, které
zasazují "vzrušující hlavy ženské" tu tragické, onde okouzlivě šibalské, i postavy
probouzejících a obrozujících se mladých mužů do impresionistického rámce
podbrdské přírody, jal se Svoboda ve svém nejzávažnějším románě "Rozkvět"
(1898), za kronikou vlastní venkovské rodiny i za kusem autobiografie rozvíjeti
s výraznou karakteristikou i se světlou epickou pohodou svou biologickou
dialektiku o vývoji měšťanství, hlavně pražského, jak se stále obnovuje z venkova
a jak při tomto přechodu prodělává nejenom rozkvět, ale zároveň i krisi zdraví
a mravnosti. S podrobností dušezpytných rozborů a s přesností deterministického
výkladu v řadě skladeb, z nichž "Řeka" (1909), "Vlna za vlnou se valí" (1915)
a "Příliš na člověka" (1932) vynikají prohloubením problému, vysledoval
příčiny, podmínky a složky společenského dění, pod nímž myslivá hlava potomka
selských písmáků shledávala obecné zákony sociologické a etické. Nad těmito
zjevy, nad krisí pravdivostí i nad tragikomedií sebevražedného rozkošnictví, nad
náhlým . procitnutíms~ědomí na dlouho uspaného, nad zoufalými rozpaky
donjuanství, nestanul "básník mírných pásem" se lhostejností přírodozpytce a klidem
soudce, nýbrž vedle evolučního optimismu zdůrazňoval vždy svou jasnou víru
v člověka, který roste utrpením, očišťuje se poznáním viny, prospívá vývoji obětí
osobního štěstí. Svobodovo rozsáhlé dílo, pohřešující v některých kusech
autokritiky a prohloubení a opakující, ne beze sklonu ke konvenci, příliš často tytéž
typy, zůstává epickým vyvrcholením měšťanského realismu českého.

O málo mladší pokolení realistických romanopisců bývá označována jako
česká škola naturalistická; souvislost jejich se vzory francouzskými jest patrná.
K Zolovi se hlásili především odvahou zobrazovati postavy zrůdné a stavy
patologické v souvislosti s chorobným rozkladem společenským; i oni se při tom
někdy přidržovali postupu experimentálního. Jako jejich mistru narůstal též jim
život hmoty romanticky zveličený až do nestvůrnosti, která na ně útočila jako
naléhavá vise, pojatá a vykládaná symbolicky. Náleželiť vesměs k visuálnímu
typu, a někteří z nich zesílili tento sklon výtvarným pěštěním; právě proto
zaujímají v jejich románových dílech místo tak význačné popisy, střídající lehký
impresionismus kmitavých světelných skvrn s temně lyrickou, dýmnou a
zamračenou náladovostí. V této příčině vykonali v české próse obdobný čín, jaký
provedl Vrchlický se svými žáky s českým veršem: dodali jí smyslovosti a
smyslnosti; probudili v ní smysl pro barvy a pohyb světla; slovem, přiblížili ji umění
výtvarnému, které právě tehdy v Čechách dochází obrody stykem nejprve s
pleinairisty, pak impresionisty pařížskými. Hlavně Vilém Mrštík znamená tu epochu
a to méně románovými popisy než autonomními cestovními obrázky a krajinář.
skými bravurními kousky svého skizzáře; i křehký, nervní, odstíněný
impresionismus Sovův, zobrazující náhlými pohledy do osamělých zákoutí přírody "lyrické

167