hou o spravedlnost co nejobjektivnější, podrobuje měšťanstvo i inteligenci za
porušené mravní i společenské rovnováhy a s bystrým propracováním kulturně
dobového pozadí pokrokový meliorista Karel Scheinpflug (* 1869), i v románech,
z nichž první, "Pouta soužití" (1918), nebyl pozdějšími předstižen, vtipný
komentátor současnosti, ne beze sklonu k truismům.

Náročná problematika, oslabující účin občanského realismu Šimáčkova a
Scheinpflugova, rozbujela nemírně nejen v matných a rozvleklých románových
katechismech mravokárného horlivce Josefa Laichtra, ale i v pozdějších
skladbách Boženy Vikové-Kunětické (* 1862), ženského protějšku Šimáčkova,
sotvaže spisovatelka opustila teplou genrovou drobnokresbu časných povídek i mírně
sentimentální konvenci realistických románů rodinných, aby popustila uzdu
svému feminismu. V jejích výpravných zpovědech o rozvratu monogamie
i smyslově intelektuálních experimentech výbojného ženství, "Medřická" (1897),
"Vzpoura" (1901) a "Pán" (1905), kde chudý děj nesený schématickými
postavami, zaniká v pololyrické refleksi a protestní deklamaci, jde o jiný feminismus,
než jaký kdysi Světlá měnívala v románový děj a Krásnohorská v lyrické tirády.
Jest to temná a hlučná vzpoura smyslného a pudového ženství nejenom proti
utkvělé společenské konvenci, ale i proti citovým a mravním složkám bytosti
vlastní; stejně zajímavě jako paradoxně parodovala spisovatelka, která první
z českých žen vstoupila jako poslankyně do parlamentu, komediemi i fraškami
krajnosti feminismu, na jehož nejkrajnějším křídle stanula.

Románové práce Šimáčkovy i Scheinpflugovy, Laichtrovy i Kunětické
ovládá vesměs duch tíže, ať se projevuje popisem a rozborem, ať se zkouší v ten·
dencích reformistických i sociálně výchovných; jsou to rysy, jimiž se v okruhu
akce myšlenkové i veřejné vyznačoval také masarykovský realismus, jemuž jeho
odpůrcové nevytýkali bez příčiny strohé puritánství, moralistickou nesnášenli·
vost, nedostatek svobodného pochopení pro estetické dary života. Reakcí proti
tomu i proti jednostrannému vlivu písemnictví ruského a mentality anglosaské
se ozvalo několik spisovatelů, kteří s výsměšným odporem k zatuchlosti a omeze·
nosti domácího měšťanstva pojili nadšení pro Francii světáckou, uměleckou,
sršící espritem a elegancí a kteří si, na základě zkušeností zběžných i mělkých,
budovali fiktivní obraz bohaté, umělecké, duchaplné společnosti domácí,
v níž by l1teráti, výtvarníci a herci, vyproštění z tísnivých poměrů bohémy šimáč·
kovské a čapkovské, zasedli rovnoprávně vedle politiků, obchodníků, továrníků
úrovně opravdu světové. Byla to konstrukce podobně umělá a naivní, jakou se
v předchozím pokolení utěšoval z roztrpčenosti nad českými Kocourkovy Jan
Lier. Nyní vedle temperamentního erotika svítivé elegance a pohrdavého vtipu
Otokara Auředníčka, jenž zajímá jakési místo i mezi mladšími lyrickými žáky
Vrchlického dekadentního přízvuku, 'a vedle shovívavého ličitele mravů i ne·
mravů Prahy bohémské i měšťanské, Karla Engelmiillera, který se později
soustředil hlavně na divadelní zpravodajství, představoval tyto snahy nejútočněji
novinář z "Národních Listů", Václav Hladík (1868"':"'-1913), Pražan rodem, Pařížan
zálibami. Vyšel z pražského genru blízkého Herrmannovi a nejlepší, drobné jeho
povídky, jsou napěchovány poznatky z obchodního světa staroměstského. Ale
pak se jal s překotností parvenua osnovati ilusivní romány erotické vášně a
dobyvatelské síly, jimiž se hospodářští, političtí a umělečtí dobrodruzi zmocňují
žen, kapitálu, veřejného řízení; z těchto románových kronik bez stavby,
psychologie a pravdivosti jest "Trest" nejsoustředěnější a "Evžen Voldan" pro Hladíka
nejvýraznější.

Z kruhu Šimáčkova Světozora vyšel a o celé čtvrtstoletí v živé tvořivosti
přečkal své druhy realista, který samými kořeny jest povaha básnická, přesvě~.
čený venkovan mezi tolika figurami městskými, chvalořečník přirozeného plein.

166