Pražská románová drobnokresba realistická mohla se právem dovolávati
velkého vzoru Nerudova a to jak ve způsobě soustředěné a osamocující
karakteristiky, tak ve zvláštní bodré směsi humoru a citovosti při pojetí života, v
osobitě českém to dickensovství, které však zůstalo omezeno na skizzu a povídku;
kde šlo o skutečnou komposici rozvětveného pražského románu, vypovídal tento
vzor službu. To poznal na sobě doyen české literatury humoristické, Ignát
Herrmann (* 1854), v novinářství i v beletrii věrný následovník Nerudův. Ve
statečných zkouškách a zápasech houževnatého selfmademana vychoval se na
laskavého životního mudrce; trvalý pobyt v Praze, stále doprovázený studiem
prostředí, učinil z venkovana zasvěceného přírodopisce pražského lidu; povolání
novinářské, jako před tím u Nerudy a později u K. M. Čapka, rozšířilo znamenitě
jeho obzor a vycvičilo nemálo jeho pozorovatelské schopnosti. Herrmann, jenž vyšel
z feuilletonu a arabesky, zůstává mistrem, pokud v povídkách ostré karakteristiky
zvláště jazykové, pomocí malých zápletek pevně a jistě předvádí své "pražské
figurky", "drobné lidi", "bodré Pražany", hlavně z podskalské spodiny, která si
u něho, letopisce Prahy ještě starosvětské, zachovává svůj maloměstský ráz.
Romanopiscem nikdy nebyl, ani když se o to snažil v genrové kresbě z
kupeckého maloživota, "U snědeného krámu" (1890). Pozdější jeho rozměrné výpravné
práce, střídavě burleskní a sentimentální, kde se pražskému šosáku z drobného
měšťanstva dostává spíše humorné oslavy než satirického zmožení, jako velmi
populární "Otec Kondelík a ženich Vejvara" (1898), "Vdavky Naninky
Kulichovy" (1918), neb "Felíčkův román" (1924), prozrazují, jak byly zešity z povídek
v nedělní příloze denního listu. Blahobytný a sám sebou spokojený hrdina prvního
z těchto seriálů, pražský domácí pán, otec Kondelík, blízký příbuzný Čechova
Matěje Broučka, se stal svou objemnou i přízemní pozemskostí prototypem
Sanchy Panzy české buržoasie, proti níž však satirik, příliš shovívavý a nadobro
pohřešující obraznosti, nedovedl postaviti kontrast v nějakém idealistickém
Donu Quijotovi.

Na Zolovi i ruských romanopiscích vychoval svou literární ctižádost Matěj
Anastas. Šimáček (1850-1913), který shromažďoval kolem sebe českou
realistickou družinu ve vynikajícím týdeníku "Světozor"; realistickou inspiraci mají
i jeho tlumené humanitní básně i jeho poněkud neobratná dramata, analysující
rozklad měšťanstva. Jest to realismus hloubavý, soustředěný k otázkám
společenského svědomí, těžkopádný v karakteristice a bezradný v složitější skladbě
románové, ale přitom svrchovaně příznačný pro mentalitu českého měšťanstva
let devadesátých, jež se snaží býti spravedlivým k dělníku a jež v přicházejících
nových vrstvách tuší možnost obrody z úpadku, kterým jest samo zasaženo. Svou
deterministickou psychologii, z jejíhož fatalismu se touží vyprostiti dělnou věrou
v očištěné lidství, vyložil Šimáček nejdůkladněji v posledních svých třech
románech, "Světla minulosti" (1901), "Lačná srdce" (1904) a "Chci žít" (1908), trojím
to přírodopise buržoasie na biologickém zcestí a mravním rozcestí; takové
křižovatky duševní i mravní patologie si z českých realistů oblíbil lékař-psycholog
Emil Tréval (vlast. Václav Walter, 1859-1928). Ale patrně trvalejší
b~doucnost náleží z Šimáčkových prací tomu, co předcházelo: cukrovarským sytým,
povídkovým i románovým obrazům, kde technik odhalil nejen karakterní
zajímavost dělnických typů, ale i novou, až symbolickou krásu strojů ("U řezaček",
"Duše továrny" a v románovém rozpředení "Otec"); dále vysoce názorné
mravoličné kronice umělecké bohémy pražské, "Štěstí" (1891), tvořící vývojový
předpoklad Čapkova Vondrejce; konečně povídkovému cyklu bystrých pohledů do
pražského měšťanstva, "Ze zápisků Ph. Stud. Filipa Kořínka" (1892-1896),
pokpd v nich názorný a prostý realismus není zastřen náročnou problematikou.
Románovým rozborům, prováděným s přísným determinismem a s úsilnou
sna
165