piscem a nepohrdal proto ani běžnou romaneskností, zvláště v příbězích
milostných; životní prostředí dřevařů, vorařů, pytláků, sklářů a myslivců znal
dopodrobna a líčil šťavnatě i široce; hory a lesy, skaliny a vody, sluje a chatrče
českobavorského pomezí nepřestávaly ho zajímati jako slovesného malíře barev
svítivých, nevšak zvláště osobitých. Na cestě románové epiky lesa a myslivny,
vedoucí od Klostermanna k Janu Vrbovi, znamená zastávku prósa Karla
Červinky (* 1872), v lyrice pozoruhodného impresionistického krajináře českých
luhů a hájů; v jeho vážných i humoristických rodinných historiích polesáren, jež
se střídají se soudcovskou satirou, ustupuje realistická psychologie zábavnosti
lehce improvisované.

Z genrové humoristiky, zosnované kolem vtipného figurkářství, vyrostli
v nejlepších pracích Franta Župan (vlast. František Procházka, 1857-1929)
a Josef Jahoda (* 1872) ke skutečnému realistickému umění, třebaže drobného
formátu: Sládkův krajan z Podbrdí, Franta Župan, zosobnil cyklicky, v
neodolatelné postavičce chlapeckého nezbedy, Pepánka nezdary, lidové zdraví, přirozený
vtip a kořennou vůni domova; Josef Jahoda, rodák německobrodský, poslal na
vzorkový trh lidské marnosti celý zástup autentických maloměšťáčků a
venkovánků, přesvědčujících každým pohybem ruky, cuknutím rtů a tváře, přízvukem
kusé a nezdobné věty.

Jakoby na rubu českého rozletu za krásou širého světa a za svobodu
demokratického občana čtly se u Čecha, Heritesa a Liera obrazy a obrázky domácího
maloměšťáctví, spoléhajícího na starousedlé předsudky a zpozdilosti; nevyznívaly
o nic příznivěji než humoristická, celkem dobrodušná satira Rubšova neb
Langrova, a jenom A. V. Šmilovský dovedl oceniti i životní klady tohoto uzavřeného
malosvěta. Za období realistického stavělo se před tento úkol většinou žertovně
neškodné figurkářství, doprovázené shovívavým rozmarem; mravoličný rozbor
skutečnosti byl tu hostem zcela vzácným, stejně jako ostrý a bezohledný šleh
kárné satiry. Není to náhodou doba, kdy český maloměšťák vtiskuje svůj ráz
i politice a kdy se hospodářským obrozením míní majetkový vzestup drobného
podnikatele a živnostníka, domácího pána a střádala, zakladatele záložen a
podílníka vodních družstev. Tehdy Sv. Čech, vydávaje se na pestré cesty po Čechách,
aby si oddechl od Prahy, kde vládne duch Matěje Broučka, musí s tichým
zahanbením prohlásiti o městském venkově našem: "Jed kypí závisti a záští,
řevnivosti, - klep, babský zákeřník, tu číhá u všech cest, - dost šosáctví tu s nízkým
ehlebařením tyje, - dost frází jalových na hřmotný b1].ben bije, - dost
kramářství tu dusí čistý cit a vzlet - a zdárnou myšlenku mrak tlumí dětských tret -."

Nejstarší z této skupiny, Kolíňan Karel Leger (* 1859), náležel zprvu k
levému křídlu školy Vrchlického, které se proti mistru snažilo o objektivnost,
pěstovalo látky domácí, dbalo dikce hutnější a prostší; zvláště jeho balady, ohnivé
a fantastické, vzbuzují náladu temnou srostitostí. Přechýliv se k próse, založil
vše na intensivním prožití skutečnosti a vyprávěl do široka, nelekaje se
plochosti a nudy a kořeně své podání říznou ironií, hořké a marné romány
vyplýtvaných snah, pobloudilých vášní a nezdařilých životních pokusů; jsou to vesměs
tragikomedie českého maloměšťáctví, z něhož vyvážil i Langrův rodák Karel
Šípek (vlast. Josef Peška, 1857-1923), stylista pevného a rázovitého řezu,
náměty pro své vtipné drobnokresby. Nejmladší a nejútočnější z nich, Václav
Štech (* 1859), jenž ze Slaného přešel nejprve na pražskou periferii a odtud do
středu města, nepotlačiv v sobě nikdy zcela ani maloměšťáka ani bohatýra před·
městí, pokládal sám vždy divadlo za svou pravou tribunu, ale i v satiricko
humoristických románech, zvláště v "Kolejích" a "Kovových rukách", nastavil
středočeským Kocourkovům, prodělávajícím právě horečku griinderství, věrné zrcadlo,
občas se sklonem k překotné karikatuře.

164