Slovesné začátky Jana Herbena (* 1857), jenž se vyučil v brněnské škole
Bartošově, spadají do doby, kdy byl pro českou beletrii odkryt jeho rodný kraj,
moravské Slovácko, jež sám nejen miloval, ale i důkladně znal a to dokonce
v dějinné perspektivě, jak se slušelo na vy chovance Tomkova. Tehdy měla značný
úspěch se svými novelistickými i scénickými obrázky ze Slovácka Češka rodem,
ale Moravanka pobytem i láskou, Gabriela Preissová (* 1862), povídkami to jen
výjimečně tragickými, zpravidla slunnými a prodšenými mladistvou věrou v
člověka i v přírodu; bylo v nich o mnoho méně konvence a sentimentálnosti, než
v její hojné pozdější produkci povídkové, těžící motivicky hlavně ze znalostí
slovinského lidu a kraje v Korutanech. V Herbenovi zatlačoval epika nejprve
popisný folklorista, později ideologický vykladač časových proudů na jihu
moravském; jeho široce rozpředený a vlastně doposud nedokončený letopis
Slovácka, "Do třetího a čtvrtého pokolení", sahající hluboko do XVIII. století, má
koncepci i skladebnou techniku lidopisných kronik Jiráskových, ale vostrém
postřehu, v hutné kresbě figur, v přísném líčení mravů ukazuje příslušenství
k realismu. Zvláštní výsadou Herbenovou jest, že dovede, jako skutečný básník,
vedle epické legendÝ i pověsti lidu vyposlouchati a s turgeněvovskou sugescí
zachytiti též lyrický mytu s přírody, což jeho jihočeský náčrtník, "Hostišov", činí
nezapomenutelným.

Kronikářem lidového celku, vzdáleným jak vyšších zájmů komposičních, tak
hlubší osnovy myšlenkové, se ukázal také Alois Mrštík (1861-1925), rodák z
Jimramova na českém pomezí, ale trvale usazený v slováckých Divákách. Po
jednoduchých povídkách, řízných v auditivních postřezích i plastické kresbě figur
a po ukázkách poněkud rozteklého impresionismu krajinného vyčerpal starší,
ale na něm duševně závislý bratr Viléma Mrštíka cyklickým "Rokem na vsi"
(1904) s pravdivostí spíše kárnou než zálibnou a shovívavou plnost života na
jazykovém i kmenovém rozhraní hanácko-slováckém. Jsou to noví vesničané,
nahlodaní městskou lžikulturou a vytržení z původních tradičních kořenů, kdož
tu v kinematografickém střídání výjevů davových uprostřed zachovalého rámce
zvykoslovného a na pozadí spanilé přírody modlí se a lakotí, milují a hřeší,
pracují a popíjejí, sami zahaleni do stínů a málokdy s kusem světla v porušené
hrudi. Podobné obrázky, rovněž se záměrem cyklickým, ale bez mrštíkovské
přírodní poesie, podal ze vzdálenějšího obvodu brněnského způsobem spíše
dřevorytovým Viktor Kamil Jeřábek (* 1859), v němž, jako v nejednom lido"vém po·
vídkáři moravském, ožila mravoličná a mravokárná tradice kosmákovská.

Dušezpytným úsilím, vzdělaným na velkých vzorech ruských a stálou sna·
hou zhodnotiti síly skryté v lidském svědomí, vynikli nad tyto Iidopisné kronikáře
dva zachmuření realisté moravského venkova, spisovatelka mužského pseudonymu
a mužného pera Jiří Sumín (vlast. Amalie Vrbová, * 1863), analytička
rodinných krisí a zmrazujícího rozčarování s látkami z hanáckých i podhorských dědin
a městeček, a teskný elegik valašských horalů, Metoděj Jahn (* 1865), jehož
zaražení a životem zrazení hrdinové se na zapadlých úhorech resignovaně
zhýbají pod prací a vinou, až se tiše smísí s hlinou, odkud vyšli; ani Jiří Sumín, ani
Metoděj Jahn nedbají valně národopisného koloritu, ba i nářeční karakteristikou
hospodaří zcela střídmě.

Selský lid v Čechách nalezl své epiky a letopisce nikoliv mezi čistými realisty,
nýbrž mezi spisovateli ideologie Ruchovské neb ještě Májovské, jak ukazuje na př.
karakteristická řada vypravěčů podkrkonošských, vedoucí od Staška k Raisovi,
k níž se připojili beze zvláštní originality Josef Krušina ze Švamberka a Josef Šír.
U velmi populárního vypravěče ze světa lesních samot šumavských, Karla
Klostermanna (1848-1923), hledali bychom marně jakoukoliv ideologii, ale též
jakékoliv úsilí o vystižení typů kmenových. Nechtěl býti než poutavým
romano
11*

163