manem, jest jeho výsadou. Pod tímto pesimismem, skrze jehož dýmy šlehají pia.
meny vzdorných výzev, se však diskretně krčí básníkův osobní žal, smutek
lásky nevyžité, samota srdce zhrzeného, resignace vyděděnce života - v lyrice
intimní, podivně teskné a vlahé, vrcholící za kmetné doby Bezručovy symbolickou
zkratkou "Stužkonosky modré", není Petr Bezruč menším básníkem, než v
monumentální lyrice hromadné.

To, co se pravidelně jmenuje realistickou prósou českou, zabírá v sobě útvary
značně různorodé, díla několika generací, práce vzniklé z tendenčního zaujetí
i z objektivního pozorování života, pouhé kroniky uzavřených společenských
prostředí i úctyhodné příklady domyšlené psychologie románové. Leccos tu
spoléhá na starší domácí tradice, a mnozí ze spisovatelů, kteří ve zralé době užívali
výrazových prostředků realistických, vyšli z ideových kořenů již Ruchovských,
v kteréž souvislosti jsme je již poznali: i sám Jirásek má významnou složku
realistickou; Nováková ozřejmila realismem někdy důvěrně detailním a jindy až
monumentálním idealistickou koncepci lidové duše; Rais, ač svým názorem ro·
mantický ctitel lidového svérázu, osvětlil především hmotné a společenské pod.
mínky venkovského bytu. Naproti tomu neměl kulturně politický realismus
Masarykův valného vlivu na rozvoj české výpravné prósy, leda tím, že s účinným
důrazem uváděl do Čech velká díla románu ruského; Masarykova snaha o
propagandu vypravěčů anglických nenalezla odezvy.

Zaslíbenou zemí lidopisného realismu byla Morava, dlouho zachovalá
v dialektickém, zvykovém, povahovém, ale i krojovém svérázu jednotlivých
kmenů. Když byli romanticky založení etnografové se zanícením popsali její
barvitý povrch, přicházeli psychologové a mravopisci realistické kázně, aby pod pe·
strým šatem hledali životní obsah, podléhající však postupnému rozkladu. I mezi
moravskými autory-lidopisci lze rozeznávati dva tábory, v něž se kulturně
politicky jejich rodná země rozestoupila. Konservativci, vedení katolickým
duchovenstvem, vycházeli z přesvědčení, že každý odklon venkovanův od domácí
tradice znamená pornšení jeho mravního bezpečí, kotvícího ve zděděné víře a
že všichni nositelé této přeměny jsou od zlého. Pokrok ovci dovozovali však,
že tradiční formy života lidového s vábivě barvitým a pohybově vzrušujícím
povrchem byly jenom maskou staré poroby a duševního otroctví, kterou ná·
boženský a mravní pokrok, podmíněný osvobozením hospodářským a sociálním,
musí odložiti a kterou mladé pokolení již také odkládá. Tento zásadní rozpor
ztělesňují zástupci dvou generací moravských, Sušilův odchovanec Kosmák,
feuilletonista katolického "Hlasu", a Masarykův stoupenec Herben, zakladatel
realistického "Času", oba novináři se zřejmým nadáním básnickým.

Václav Kosmák (1843-1898) byl rodák z Jihlavska, působil však v
duchovní správě také v okolí brněnském, i znal lid moravského podhoří všestranně
a pronikavě; nedíval se však naň s onou lidumilnou shovívavostí, jíž se
pravidelně vyznačují kněžští povídkáři, Pravda, Beneš-Třebízský, Baar a nemalá
řada Kosmákových moravských předchůdců drobného formátu. Kosmák, jehož
popularitu založilo feuilletonistické "Kukátko", rámující lidové figurky a
dědinské výjevy druhdy půvabnou lyrickou arabeskou a střídající jarý humor s
bezohlednou satirou, byl moralista a naturalista, ovšem rázu naivního. Robustní
kreslíř lidových povah nejčastěji ve vzestupu neb pádu, zároveň hospodářském
i mravním, jadrný vypravěč prudkého dějového spádu i motivické zásoby
dovedl selské mravy i nemravy, především zpanštělost, shrnouti do obhroublých
a strhujících fresek, z nichž vrcholné, "Sláva a úpadek Jana Kroutila, pololáníka
v Drnkálově", "Jak Martin Chlubil bloudil a na pravou cestu se opět vrátil"
a "Chrt", byly bez nadsázky srovnávány s knihami švýcarského Homéra,
Jeremiáše Gotthelfa.

162