feuilletonů, zvláště polemickým "Římem"; tu se vyvrcholuje Macharův
objektivismus. Proti Vrchlického "zlomkům epopeje" postavil Machar svůj dějinný
cyklus "Svědomím věků" (1905-1927, 9 sv.), postupující od parafrazí
klínových zpráv babylonských až ke scénám a komentářům ze světové války;
proti koncepci fantastické, malebné a barvité pojetí vědecké, dokumentární
a střízlivé, proti evolučnímu optimismu pesimistický soud nad marností
spirálovitě uskutečňovaného vývoje, proti kultu krásy a rozkoše oslava síly, rozumu,
mužné resignace. Na vrcholu dějin stojí podle Machara římští vojevůdci a
imperátoři, důslední vyznavači reformačního ideálu a renesanční umělci, muži
francouzské revoluce a Napoleon; křesťanství i se všemi fázemi církevní kultury jest
stoupenci Nietzscheovu "jedem z Judey", který dlužno odmítati v zájmu rozumu,
smyslů a rozvoje; sociální a humanitní ideály, které druhý vůdce českého
realismu, Masaryk, shledával v křesťanství a hlavně v Jednotě bratrské, nahrazuje
u Machara revoluční socialismus, jemuž však jeho individualistický kult
osobnosti ulamuje hroty kolektivistické a jehož protinárodních tendencí nepřijímá.

J. S. Machar, jenž za bojů o Hálka, o Vrchlického, o Českou Akademii stál
v popředí literární revoluce, uvědomoval si s kritickým sebezpytem, že se
zásadně liší od předchozí generace básnické, ale také, že duchem i slohem svého díla
vyjadřuje soumračnou náladu přechodní doby z konce věku: spíše bořil než
tvořil, bojoval než zpíval a z kvasivého obsahu své doby strojil účinné protijedy.
I střídmost a suchost jeho básnického slohu, melodicky i obrazově střízlivého,
ohčas však rázně mužného a výrazově sporého, měla především význam jako
protiváha marnotratného verbalismu, rozpoutané metaforičnosti a samoúčelné
formální virtuosity za období Čechova a Vrchlického, nestala se však
východiskem dalšího vývoje básnického, ježto ti, kdož v pozdějších pokoleních hledali
záchranu před rétorikou a dekoračností slovesnou, se utíkali přes Machara zpět
o tradiční posilu k Sládkovi, Nerudovi, Erbenovi, ano i k lidové písni; vůbec se
Macharovi, velmi úspěšnému novináři a kulturnímu politikovi, nedostalo
uměleckých následovníků. Již dnes, ještě za Macharova života, jest patrno, že skoro
všecka jeho díla ze střední, nejbojovnější a nejnáročnější doby zastarala,
poklesnu vše na pouhé myšlenkové a časové dokumenty bez vyššího posvěcení
básnického; jenom satirické, pamfletové a burleskní jeho skladby z této periody
uchovávají ve svém omezeném okruhu zájem poněkud trvalejší. Podobá se, že
J. S. Machara, který sám důsledně bojoval proti antologiím, přenese do
budoucnosti jen neveliký a přísný výbor jeho veršů, časově rozložených po celém
púlstoletí a že si v něm nerudovský mladistvý lyrik, obměňující stále téma zápasu
mezi citem a ironií, podá ruku s mužným epikem, obracejícím se proti
Vrchlickému a postřehujícím ostrým pohledem a hutným slovem krutý paradox dějin
jako varovný a zároveň otužující hlas svědomí věků.

Macharova obnova politické poesie z ducha pronikavého kriticismu a
bolestné skepse přinesla ojedinělé, ale vysoce hodnotné ovoce; na ni navázal veliký
básník jediné knihy, slezský bard Petr Bezruč (vl. Vladimír Vašek, * 1867). Úzce
uzavřený a chmurně tragický jest svět jeho "Slezských písní" (1903): pod
moravsk o-slezskými Beskydami, v uhelné pánvi a v okruhu dýmajících železáren trpí
český proletář útiskem společenským i polským a německým postupem
odnárodňovacím; tam pod Lysou horou jedna větev národa za lhostejnosti pražských
vlastenců odumírá. Básník, jenž se sám zestilisoval v symbolický a polomytický
typ, héře na sebe její hoře a hned v divokých výbuších visionářských, hned
v syntetických haladách krutě tragické názornosti ztělesňuje s monumentálním
krajinným pozadím, v účinných zkratkách, které ukazují k pronikavému studiu
lidové mluvy a písně, ponurou krásu této černé země - objev monumentální a
freskové lyriky hromadné, jež projevuje jakési příbuzenství s Waltem
Whit
I-

161