čistý, nýbrž ještě větší měrou než Neruda znásobený a zároveň porušený
žurnalistou a feuilletonistou. Josef Svatopluk Machar (* 1864), typické dítě lidu
proletářského, vyrostl v polabské české rovině, jejíž klidný půvab spolehlivě
zachytil plošnými verši mírného koloritu; nikdy netoužil po horách, ale zato
potřeboval pro svůj vývoj moře, klasické krajiny italské, především však odstupu
od domova. V mládí byl i on romantickým individualistou a vzdálenějším
příslušníkem Vrchlického, od něhož bouřně odpadl. Ale Vídeň, před tím východisko
Masarykovo a působiště Schauerovo, kde Machar jako skromný bankovní úředník
ztrávil 27 let mužného života, vychovala ho ke kritice romantismu, učinila z něho
pronikavého literárního a politického pozorovatele a z muže prudkého polemického
temperamentu vypěstovala vedle filosofa Masaryka a novináře Herbena
nejvlivnější osobnost českého realismu, jemuž sloužil po desetiletí jako stále pohotový,
až po zuby ozbrojený zápasník, až v republice generál, uražený ve zjitřené
samolibosti, rázem zapomněl na bývalé ctnosti řadového vojáka; tehdy procitl v něm
po létech odmlčení zžíravý polemik, poeta však byl v něm již dávno mrtev.

V prvním romantickém a individualistickém svém období, které zahájil
třemi svazky rozdrážděného "Confiteoru" (1887-1892) a uzavřel slunným a
při tom zádumčivě tlumeným cestovním deníkem "Výlet na Krym" (1899), byl
Machar výhradně subjektivistickým lyrikem. Romantismus jeho jest zahořkle
ironický a krutý ke svým vlastním ilusím, zvláště erotickým; individualismus
staví se ke světu kriticky; dikce, volně navazující na básnický sloh Nerudův,
jest ve své nedbalosti, střízli~osti a všednosti blízka próse a staví se do příkrého
protikladu k parádnímu akademismu Vrchlického a jeho školy. V druhém
období, kdy se novinář-feuilletonista, spíše odvážný než spravedlivý, spíše dravý
než vkusný, stal zároveň obávaným i proslulým literárními, politickými,
náboženskými polemikami všeho druhu, mohutní zároveň se snahou po zpředmětnění
inspirace kritická; v knize "Tristium Vindobona" (1893), namířené zžíravou skepsí
nejen proti habsburské monarchii a jejímu hlavnímu městu, ale také proti
vlasteneckému nadšení Čechovu, Krásnohorské nebo Sládkovu, jsou to politické
problémy Čech a Rakouska v předvečer
světových událostí, v doplňujících se
veršovaných povídkách ženských
osudů, "Zde by měly kvést růže" (1891,)
a "Magdaléna" (1894), sociální
problémy, které básník vášnivě řeší,
propracovávaje se od původního
nihilismu ke společenské víře, aniž se tají
přesvědčením, že v zájmu
spravedlivějšího utváření společnosti nutno
podniknouti revoluci. Forma se ještě
uvolnila, přiblížila próse, potlačila
živel obrazný; patrný jest i vliv
současného satirického básnictví Macharova,
účinnějšího v epigramech než v
rozsáhlejší skladbě a navazujícího svými
krutě osobními invektivami na
Havlíčka.

Období závěrečné, ohlášené
bohatou a nejednotnou knihou epiky i
lyriky "Golgatha" (1901), jest
doprovozeno svazky protikřesťanské
dějinné filosofie ve formě cestopisů a

Karikatura J. S. Machara od F. Kupky.

160