darům ducha estetické vnímavosti vlastně nedostávalo. První kritické projevy
ušlechtilého muže, jenž zůstával dlouho cizincem v kulturním prostředí
pražském, přímo podmaňovaly svým osobitým spojením vědeckého positivismu
a nábožensko-mravního zanícení. U něho a u jeho družiny, shromážděné kolem
politického a kulturního časopisu "Čas", lze mluviti o realismu ve dvojím smyslu:
kriticky vědeckém a literárním, oba proudy se stále prostupují. Realismus
vědecký si žádá co nejvydatnějšího a bezohledného užívání kritiky vzhledem k
hodnotám vlastenecké romantiky, plodné nedůvěry k tradici a k historismu vů'bec;
nikolív perspektiva vývojová, nýbrž přítomná skutečnost v celé své souvislosti
zvláště sociální stojí v popředí zájmu. I pro realismus literární vytkl T. G.
Masaryk, před svou politickou činností velice horlivý, ale spíše úryvkovitý než
soustavný kritik, řadu základních zásad: kriteria obsahová postavil nad kriteria
formální; na líterárním výtvoru požadoval především původní a obsažnou náplň
ideovou, stanovisko náboženské, zřetel morální, živý zájem společenský;
zavrhoval každý samoúčelný formalismus a projevoval nedůvěru k živlu rétorickému a
dekorativnímu; společenský román a problémové drama stavěl v krásné literatuře na
přední místo; místo francouzské orientace doporoučel studium a následování
literatury anglické a hlavně ruské. Tyto požadavky, popírající skoro na veskrz
správnost estetických zásad Durdíkova herbartovství, zdály se býti přímo namířeny
proti Vrchlickému a jeho škole, a skutečně sem obrátil nastalý kritický boj, v němž
však významnější úkol připadl Šaldovi než Masarykovi, hlavní svou frontu;
přitom byl spíše omylem Vrchlický pojímán jako mluvčí romantiky a to romantiky
opožděné a zrůdné.

Nebylo nikterak náhodou, že proti Vrchlickému byl zdůrazňován význam
Nerudův, neboť v podstatě obnoven byl literární program období Májového,
který jsme shrnuli heslem tendenčně reformního realismu; nyní se ozýval týž
zájem o otázku sociální, volalo se s týmž důrazem po studiu současného života,
stejně se oceňovala kritická inspirace literatury, zahájená již Havlíčkem. Ale
i slohově byl patrný návrat k dikci úsečné a střízlivé, potlačení rétoriky a
dekorativnosti; tato věcnost se často kryla s nedostatkem vyššího vzletu stejně jako
pečlivostí v detailu bývala mnohdy zakrývána neschopnost rozsáhlejší a složitější
komposice; mnohé dílo, velebené kdysi jako umělecký objev noviny, ať sociální,
ať psychologické, působí dnes leda jako dokument. To platí hlavně o románu,
nejvýznačnějším výtvoru literárního realismu českého, který se stal namnoze
popularisací poznání sociálního a jindy důkazem dobových tésÍ. Propracovaná
kronika společenských poměrů tvořívá v něm pozadí, na němž se živě pohybují
postavy karakteristické svým vnějškem, ale zřídka proniknuté psychologicky;
komposiční jednotu hledáme zpravidla marně v tomto bohatství empirie. Totéž
možno pověděti o realistickém dramatě českém tohoto období, které dělá nesmělé
krůčky dětské a také skutečnost jen pozoruje, zaznamenává, okresluje, nemajic
dosti síly ani zkušenosti, aby z ní samostatně tvořilo. Literární pomoc českému
realismu poskytla menší měrou tradice domácí, než učitelé cizí, z nichž román
Zolův a román ruský zasáhly nejhloub; znalce velice poučí okolnost, že to byl
mezi Francouzi právě Zola a nikoliv Flaubert, od něhož se čeští realističtí
romanopisci nejvíce učili, a že pro psychologii Dostojevskébo nebyly poměry dobře
zralé.

Ačkoliv román a drama jsou pro český realismus formově i obsahově nej·
příznačnější, odpovídá specifickým českým poměrům literárním, že realismus jest
nejplněji zosobněn opět básníkem, když mu byla skromně připravila cestu tichá
oposice některých poetů proti Vrchlickému, z níž jediné oddaný žák ruského umění
a zanícený vyznavač slovanství v duchu bartošovském, František Táborský (* 1858),
zasluhuje zmínky. Ovšem, není slovesným ztělesněním českého realismu, básník

159