Později se oba básníci, Kvapil zvláště v "Andante", Borecký v "Básníkově
kancionálu", přiblížili intimní lyrice Vrchlického, citově vlahé a mužně prožité, když
vyměnili za experimenty i hry jinošství mužnou a vděčnou harmonii domova.
Co psal Borecký mimo lyriku, nemá vůbec významu, zato Jaroslav Kvapil,
náladový režisér v životě, v politice, na divadle, doplnil své básnické dílo dvěma
scénickými báchorkami sypké stavby, ale atmosférické pohody, v nichž se
andersenovskými a shakespearovskými prvky prodírá mírný paprsek tradice tylovské.

Vrchlický, překladatel Danta, Calderona a Verdaguera, byl svými staršími,
krátkozrakými kritiky prohlašován za pohana a panteistu, ve skutečnosti však,
ještě dříve, než mu životní zkoušky vrátily křesťanskou vírn v osobního Boha,
přispěl, nemenší měrou než Zeyer, k pochopení i ocenění kulturních a básnických
hodnot katolictví: jeho legendy středověké, jeho zanícené ódy mariánské, jeho
dekorativní motivy z gotických katedrál, roztroušené po knihách z různých dob,
budily u čtenářů i básníků zalíbení v citovém i uměleckém odkazu církve, jejíž
dogma však zamítal a jejíž organisace nechápal. I vycházejí čeští katoličtí básníci
nikoliv z mystického gotika Zeyera, nýbrž z Jaroslava Vrchlického. V jejich
popředí stojí hojností podnětů, vybroušeností slova, kulturou citu kněz samotář
Xaver Dvořák (* 1858), mariánský troubadour a eucharistický rozkošník, jehož
knihy lyrických modliteb a hymnů, "Stínem k úsvitu", "Sursum corda",
"Eucharisti a" a "Soli Deo", mluví programově již svými názvy. Když se pak na samém
sklonku století ustavila "Katolická Moderna" s těžiskem na Moravě, podporována
sympatiemi Jul. Zeyera, Oto Březiny, Jiřího Karáska, nemohla nikoho z
vlastních básníků postaviti na roveň svému předchůdci Xaveru Dvořákovi. Nezbavila
se ostatně zmatků ani ve svých intencích, které stále kolísaly mezi církevně
politickým reformismem a esteticko mystickým názorem na život, ani v metodě
slovesné, kde jedni, jako čilý organisátor Karel Dostál-Lutinov, doporoučeli
primitivisující ohlasy lidové písně, kdežto druzí, zvláště Sigismund Bouška,
dbali s kritickým rozhledem o souvislost s pokročilým katolickým básnictvím
západním, jmenovitě též provencalským a katalanským, což bylo blízko
kulturním snahám Vrchlického. Teprve pozdě, když se Xaver Dvořák odmlčel a
"Katolická Moderna" rozprchla, zrodilo se význačné a samorostlé básnické hnutí
katolické a pohrdnuvši dekorativním symbolismem předchozího pokolení, soustředi·
10 se k základním problémům katolické kultury v Čechách, jmenovitě k zápasu
mezi citovou gotikou a dogmatismem barokním.

Novoromantismus, před stavovaný takto mladšími žáky Vrchlického a
mnohem úplněji pozdním vývojem Zeyerovým, rozkvetl v Čechách jako exotická
bylina uprostřed převládajícího realismu; kolem r. 1890 stoupala realistická
vlna nejvýše.

Mnoho podmínek, i mimoliterárních, přispělo k jejímu zmohutnění.
Především to byl duch měšťanské společnosti, který se nyní otevřeně přihlásil ke
starostem o materiální skutečnost, dal výhost i v politice idealistickému historismu
a zahájil taktiku positivní, která se přes odpor mládeže smiřovala v politickém
aktivismu s rakouskou realitou. Vedle měšťanstva se nyní hlásily i nové lidové
třídy o politický podíl a ukládaly vzdělanstvu, aby je poznalo lépe; byl to hlavně
tovární proletariát, podle svých sociálních poměrů a názorů skoro úplně
neznámý, avšak také noví vesničané, tolik se lišící od staroromantických představ,
musili býti přezkoumáni. V mladším světě českém zapouští stále hloub kořeny
hnutí pokrokové, usilující o důslednou demokratisaci feudálně aristokratických
hodnot zestárlé a konservativní monarchie. Socialismus, jehož se byl hrozil stejuě
Havlíček jako Palacký a jejž Neruda i Svat. Čech vítali sice s laskavou sympatií,
ale ne bez jakési akademické neurčitosti, nabýval více a více půdy nejen mezi
dělnictvem, ale i v mladém vzdělanstvu a stával se inspirací myšlenkovou i slovesnou.

157