dva meditativní básníci, u nichž se působení Vrchlického zkřížilo s vlivem
Sládkovým a rozumová reflekse o problémech společnosti i umění rozjihla ve vlahé
vlně intimního citu; škoda, že nedostatek autokritiky znevážil u obou lyriků
středních poloh duševních výsledky značné slovesné kultury, která se projevila
zvláště v jejich sonetech. August Eugen Mužík (1859-1925), v nejlepších kusech
lyriky dovedl sevříti plastikou verše těžkou dumu samotářského srdce, které
touží po sociální spravedlnosti, rozpomíná se teskně na rodové selské kořeny,
sklání se pozorně a pokorně nad člověkem trpícím a opovrženým a tak se samo
léčí z tísnivého pocitu životního vyhostěnce. Tichá pohoda družného života,
stř~dajícího dumu s prací a vděčné oddání se přírodě s trpnou pokorou před díly
umění, jest naopak vlastní oblastí plodného, ale úzkého lyrika Antonína
Klášterského (* 1866), jenž jako neúnavný překladatel-propagátor, zvláště lyriky
anglosaské, uskutečňuje po smrti Vrchlického a Sládkově s jímavou věrností jejich
program tlumočnický. Když byl na samém prahu své básnické dráhy, jež neměla
později vykázati ani prudčího vzestupu ani odvážnějších serpentin, označován
v bojovné vřavě kritického střehnutí generací za prototyp básníka staré školy,
dálo se to pro jeho nedostatek temperamentu, který by se osobitě zmocňoval
skutečnosti; i později si však zachoval význačné rysy epigonské: úzkostlivý kult
zevní formy, často na úkor vnitřní slohové jednoty, ztrnulou zálibu v konvencích
slova, rýmu i metafory, akademicky trpný a resignovaný vztah k životu, jenž
mílovými kroky předběhl básníka, tkvícího zcela v tradicích let osmdesátých.

Druhé pokolení básnických žáků Vrchlického pěstovalo subjektivismus co
nejdůslednější a snažilo se o lyrické vytváření rafinovaného života dojmového
a smyslového. Proti slunnému helenismu mistrovu hlásili se k umělému přítmí
z konce století, kde kulturou unavený a nervově rafinovaný jednotlivec si
sestrojuje složité sensace erotické, představové a umělecké, a kde ochutnává vedle
rozkoše požitku také rozkoš bolesti, choroby a smrti; hudba, chrám, hřbitov,
měsíčná noc jim byly inspirací zvláště oblíbenou, stejně jako jejich francouzským
vzorům kolem Baudelaira, Verlaina, Morease. Verš, hlavně alexandrin, nabyl
v jejích citlivých rukách nebývalé hudebnosti; volba slov i obrazů se stávala
klenotnicky opatrnou; zevní svět, vychutnávaný sensualisticky, měnil se postupně
v symbol vnitřních stavů duše. Byl to další postup od formalistické lyriky
Vrchlického, kterého by nebyli schopni čeští básníci beze znalosti symbolické a
dekadentní školy francouzské. První krok, ještě na sklonku let osmdesátých, učinil
básník-kritik F. X. Šalda, později příkrý odpůrce nejen parnasismu, ale vůbec
Jar. Vrchlického a jeho směru; také Otokar Březina vycházel ve svých lyrických
začátcích z těchto předpokladů, aby se pak s Šaldou od nich co nejrozhodněji
uchýlil; neočekávaně a značnými oklikami, ale nikoliv bez vývojové logiky
nalezl k Vrchlickému cestu zpět elegický novoromantik Jiří Karásek ze Lvovic,
přední básník "Moderní Revue", s Vrchlickým zprvu do krve znepřátelené, a
dodal dokonce nového lesku oblíbené formě českého parnasismu znělce, zavrhované
mladšími kritiky i básníky jako "směšná, nakadeřená sloka s kytarou rýmů
v loktech".

Nejen jako biografové a chvalořečníci, nýbrž i jako důslední a uvědomělí žáci
zůstávali Vrchlickému trvale věrni dva novoromantičtí formalisté, vybroušení
formalisté z druhé ruky, horoucí erotikové dekorativních zálib, Jaroslav Kvapil
(* 1868) a Jaromír Borecký (* 1869), jejichž značná slovesná kultura jest ven
a ven odvozena. K jejich lyrickým začátkům - u Kvapila slují "Padající hvězdy"
a "Růžový keř", u Boreckého "Rosa mystica" - z rozhraní let 80. a 90. vede
cesta od Vrchlického formalistických knih opojeného sensualismu, "Dojmy a
rozmary" a "Hudba v duši", ale dusné a vonné přítmí těžké a ochořelé milostné
rozkoše napovídá, že se mladí poetové učili vydatně od dekadentů francouzských.

156