na podnět Mayerův i Šolcův, naplnil vlastenecký sonet politickým obsahem
stejně jako v téže době Sládek, na nějž Vrchlický svým sonetovým uměním
přimo působil. Jako kdysi Kollár, udomácnil sonet znovu v české lyrice; byloť
mezi léty 1880-1890 období, kdy jeho věrní a četní žáci napodobili každou
formu a rozváděli každý podnět mistra milovaného a skoro bez kritiky
přijímaného.

Básníci, kteří se označují jako škola Vrchlického, náleželi vlastně ke dvěma
generacím, z nichž první s ním byla téměř současná a dala se hned v literárních
začátcích oslníti skvělostí nového zjevu, který se postavil s rozhodností za své
žáky, když je "národníci", shromáždění v "Osvětě", obvinili z cizáctví a z
hedonismu. Vrchlického vliv daleko silnější se křížil s působením jiných domácích
mistrů, zvláště Čecha a Sládka. Slabé jsou naopak ohlasy Nerudovy v této době,
která opouští jadrnou úsečnost a ostrou karakterističnost jeho slohu na pohled
šedivého a střízlivého vedle veršových ohňostrojů jeho antipoda; jenom občas
zatesknil smutek jihočeské krajiny do přeplněného uměleckého atelieru, domácí
nábožensky reformační duma zalehla do rozkošnické renesance, bolestné přítmí
politických poměrů vrhalo své stíny do slunného opojení životem i fikci. ° málo
méně, než Vrchlický sám, působila na tyto epigony celá pleiada francouzských
básníků, které do Čech uvedl mistr dvěma antologiemi, "Poesie francouzská nové
doby" (l877) a "Moderní básníci francouzští" (1894), i jiskřivou knihou essayú
"Básnické profily francouzské" (1887); byl to hlavně Victor Hugo a jeho
následovníci z Parnassu s Lecontem de Lisle v čele, ale až k Baudelairovi a
Verlainovi - čeští básníci je poznávali v překladě i výkladě mistrově.

Zprvu bylo napodobení až otrocké, a to jak v historických, legendárních a
mytických látkách epických, zařazovaných do rámce vývojového, tak ve
filosofické refleksi o uměleckých a sociálních tématech s učenou ornamentikou, jak
ve slohu verbalistickém a řečnickém tak ve smyslném zabarvení epiteta, v
exotické metafoře a strofických virtuositách; vzoru a imitace nelze málem rozeznati.
Pak si dovolovali žáci alespoň volnost látkovou, zahrnujíce do svých zlomků
epopejí také slovanské náměty, jimž se mistr vyhýbal; tak se pokusil soustavný
propagátor romantických i moderních básníků polských, František Kvapil (1853
-1925), zpracovati epickým slohem parnasistickým ruské byliny, ač v něm
samém, harmonickém lyriku životního a rodinného závětří, nebylo ani ducha
bohatýrského ani smyslu pro drsnou dávnověkost, tím méně pak onoho rázného
daru výpravného, jaký pro tyto látky reklamoval Zeyer. Jiní epigoni
Vrchlického si všímali v impresionistických obrázcích také přírody městské; nacházeli pro
tyto sklony občas podporu u Vrchlického, jenž vedle krajiny heroické a
bájeslovné, vedle rokokově neb empirově pllvabných pohledů do pěstěných i
zdivočilých parků, vedle pleinairistických výseků českého domova, prožitého na
výletech a potulkách, rád kreslil pražské genry s kulisami hudov a stromů a v nich
se skláněl účastně k pariům života, k proletářům práce i lásky. Jeho žáci však
zdůrazňovali při tom silněji prvek sociálního protestu a sociální kritiky a čím
více při tom smyslové opojení skutečností nahrazovali analytickým rozborem
jejích složek, čím se od kultu malehného povrchu přechylovali k ostrému poznání
karakteristické reality, čím horlivěji přiměšovali k společenskému soucitu
společenský vzdor, tím se ve svých coppéeovských genrech oddalovali od
novoromantického mistra a řadili do předvoje realistického impresionismu. Z těch,
kdož se pak za revolučního rozlišení generací od Vrchlického prudce odvrátili
a sledujíce to, co je od něho dělilo, dospěli zcela samostatného vývoje,
nejvýznamnější jest Antonín Sova; jeho místo není však mezi epigony, nýbrž mczi
novotáři.

Trvale věrni svému mistru zůstali i v dobách prudkého kritického zápasu

155