studené odmítání ideologických i estetických soudců, kteří, vylévajíce dítě s
koupelí, odsuzovali jeho pozdější práce vůbec pro myšlenkovou těkavost, rozpor
zevní a vnitřní formy, převahy dialektiky nad básnickou intuicí. Literární věda
v budoucnosti odliší jistě od sebe dvojího Vrchlického, dvě to osobnosti stejně
důležité. První jest Vrchlický organisátor, významem ne nepodobný Jungmannovi:
dal českému básnictví zcela novou, románskou orientaci; vnutil mu svůj retorický
a ornamentální sloh; vytvořil pro ně novou básnickou mluvu, smyslnou,
obraznou, pružnou; naučil je celému repertoiru veršových forem. Vedle tvorby vlastní
působil překlady, studiemi, neúnavným referováním o cizím uměleckém ruchu;
uváděl vzory, které strhovaly; shromáždil kolem sebe celou básnickou školu
o několika vrstvách, z nichž nejmladší se obrátila proti němu samému. Tento
duch propagační a kulturotvorný není totožný s Vrchlickým umělcem, jejž třeba
souditi osamoceně, při čemž uvede na správnou cestu spíše rozbor jeho
výrazových forem, než výklad jeho bohatého vývoje.

Vrchlický sám - i v této věci žák Victora Huga, který naň ze všech
básníků působil nejsilněji - stavěl do středu své tvorby díla, v nichž vloha epická
se kříží se sklonem filosofickým a kde na postavách i příbězích z báje i z dějin se
symbolicky ozřejmuje dialektický proces lidského vývoje, jemuž básník někdy
předesílá mytus hmoty a jejž korunuje teodiceí, odstraňující zlo z vesmíru.
Jako velký francouzský romantik básnil svou "légende des siecles", tak jeho
český žák pracovalo "zlomcích epopeje". Tak se jmenují dvě jeho nejskvělejší
knihy dějinných evokací (1886 a 1895), ale do téže řady náleží nejenom sbírky
drobnější epiky symbolicky pojaté "Duch a svět" (1878), "Mythy" (1879 a 1888),
"Perspektivy" (1884), "Fresky a gobeliny" (1891), "Bozi i lidé" (1899), "Votívní
desky" (1902), nýbrž i rozsáhlé jednotné skladby, kde typický hrdina, stojící na
rozhraní kultur, zosobňuje tragickým osudem neúprosnou logiku dějin: v
"Hilarionu" (1882) se ocitáme na úsvitě starokřesťanského poustevnictví, v "Bar
Kochbovi" (1897) na troskách židovského státu a národa. Epika u Vrchlického
nemá prudkého spádu a zhusta se ztrácí v dialozích milostných a v tirádách
řečnických. Kulturní pozadí jest zpravidla propracováno v sytě nanesených barvách,
zvláště, jde-li o Hellas, o vlašské rinascimento, o francouzské rokoko a může-li
umění výtvarné podporovati názornost. Nikde Vrchlický nebrání, aby pronikal
důvěrný, vášnivý, výmluvný prvek lyrický; jsouť tyto zlomky epopeje svým
rušením přehrad mezi druhy básnickými typicky romantické.

Velmi často dějový útek, historický motiv, drobná anekdota byly záminkou
k rozpředení živlu refleksivního, který svou lyrickou filosofii posunuje úplně
do popředí. Těchto meditačních knih Vrchlického jest celý růženec, z něhož jest
uvésti nejdůležitější: "Sfinx" (1883), "Dědictví Tantalovo" (1887), "Život a smrt"
(1892), "Písně poutníka" (1895), "Skvrny na slunci" (1897) a "Strom života"
(1910). V nich umělecké samotářství postupně ustupuje hromadné myšlence
civilisační, inspirace orientaci starožitnické, přírodovědecké, ano i technické a
hlavně individualistický postoj básníka, tvářícího se dantovsky, faustovsky neb
manfrédovsky, sociálnímu a humanitnímu uvědomění občana, který nadějně
pozdravuje příchod nového století. Forma však zůstává táž: antitése, otázky a
apostrofy ukazují k řečnickému slohu; historické, umělecké, literární, filosofické
narážky zařazují tuto poesii do učeného genru; jenom když se před zraky
meditujícího poety rozevře hrob, usměje kolébka, semkne objetí dvou mladých
milenců, dovede Vrchlický zapomenouti na knihovnu a museum a dává promluviti
svému velkému srdci i intuitivnímu pohledu mudrce básníka.

Mezi zlomky epopeje možno vřaditi vlastně i všechna dramata Vrchlického,
pokud v nich chtěl podati přcdevším scénické básně a pokud kypivý lyrismus
slučoval s osudovou tragikou; hry nemívají pevné dramatické linie a domyšlené

153