úzkoprsosti a utilitářství měšťáků a pedantů; oba široce vzdělaní spisovatelé
jali se svorně bourati "čínskou zed"', dělící Čechy od světa a "doháněti Evropu",
za níž se národ v náboženské i národní své isolaci tolik opozdil. Ale přátelství
se změnilo v nepřátelství, z něhož hlavně hrdý Zeyer nechtěl nic sleviti; vedle
osobních důvodů byly tu závažné rozpory, jejichž výklad přispívá podstatně k
pochopení obou osobností. Samotář Zeyer byl typická osamělá duše romantická,
uvědomující si bolestně, že jest ze společnosti vyřazena, a přece nedovedoucí
překonati tohoto rozporu; velice družný Vrchlický byl v životě, smýšlení i dile
prodchnut sociálním humanismem, který mu určoval pevné místo ve společnosti.
Byl a toužil býti synem své doby, sloužiti jí, trpěti s ní a podřizovati se jí a proto
i v minulosti, kterou se tak horlivě a s takovým porozuměním zabýval, hledal to,
co s ní slučuje člověka moderního. I zabral se nadšeně do antiky a renesance, kde
nacházel smyslově i citově, spíše než intelektuálně, kořeny moderní doby a
často se tvářil jako řecký pohan neb jako rozkošník věku medicejského, ač ve
chvíli důvěrnosti musil vyznati: "leč, v čem mé ryzí české srdce bilo, to kladu
nejvýš ... "; přítomnost prosvítá jeho různými maskami. To však bylo Zeyerovi
nadobro cizí, neboť jeho romantická protičasová touha se nesla "anywhere out of
the world", co nejvzdáleněji od přítomnosti: zde, kromě touhy po duchovní
dokonalosti, jsou důvody jeho gotického zanícení. V podstatě byli to dva duchové
protichůdní, ale komplementární; žijíce v téže době vedle sebe, dodávali
kultuře doby Lumírovské podivuhodné plnosti.

Snažil-li se Zeyer svůj osud vědomě vytvářeti, přijímal Vrchlický,
impresionista celým založením, svůj život trpně. Jaroslav Vrchlický (vl. Emil Frida, 1853
-1912) měl podobně jako Zeyer v žilách kapky krve židovské, od níž odvozoval
zvláštní směs smyslnosti a hloubavosti ve své povaze, ale stejně naň, synka
zchudlé rodiny, působil pobyt na faře strýcově. Byl by se málem stal také
katolickým knězem a z bohosloveckých studií neodešel bez užitku; odlesk
akademické průpravy v historii a v dějinách umění výtvarného se v jeho poesii shledá·
vá trvale. Rok ztrávený po universitních studiích v Italii byl snad
nejdůležitější událostí jeho života: uviděl hory, moře, antické i renesanční umění; od
Leopardiho postoupil k Dantovi; přesvědčil se o milostném přátelství zralé,
hluboce vzdělané a ušlechtilé paní, která ho vedla od solipsistického světobolu k
vývojovému optimismu a od lyrické improvisace k uvědomělé umělecké práci;
současně se odvrátil trvale od německé poesie k literární Francii. Paní, která
přivodila jeho vnitřní obrození, nestala se jeho chotí; manželství s její sličnou, ale
všední dcerou, dalo mu nejprve smyslné blaho, jež vyčerpal na dno i básnicky,
pak tichou rodinnou pohodu, pro kterou našel teplé a melodické tóny, nakonec
zklamání a rozvrat, pod nimiž by jeho vroucí srdce a slabá povaha byly málem
klesly, ale z nichž si přece zachránil nejen resignaci, doprovázenou písní, nýbrž
i zvláštní bolestnou něhu, novou v jeho poesii. To vše nebylo však vlastním
obsahem života básníkova, který se z malého úředníka stal universitním
profesorem a členem rakouské panské sněmovny; obsahem tím byla literární práce,
hořečná, bezoddyšná, kupící knihu na knihu, díla původní na překlady, hásně na
dramata, essaye na kritiky, až vznikla celá knihovna. Předčasně vyčerpán prací
a rozteskněn nedostatkem srdečného ohlasu, básník podlehl 55letý, pak ještě
čtyři léta vlekl vegetativně trosky své bytosti. Bude trvati ještě dlouho, než se
literární věda vypracuje k spravedlivému zařazení a zhodnocení Vrchlického.
Znesnadnil jí to básník sám, u něhož úžasný literární rozhled nebyl doprovázen
autokritikou, takže vedle mistrovských děl v jedné a téže knize se čtou bez·
významné improvisace. Avšak znesnadnila jí to i kritika s rychlými obraty ve
svých úsudcích, v nichž se vystřídal mravokárný odpor pedantů, bezmezné nad·
šení obdivovatelů, nikterak nepřihlížejících k původnosti inspirace Vrchlického,

152