ča" (1889) a staročeský "Neklan" (1893), ona koncisní drama vášní soukromých,
tento rozvětvená tragedie vášní panovnického rodu, zápasícího na rozhraní
křesťanství a pohanství o moc a korunu.

Povídková a románová prosa Zeyerova má tytez dvě větve jako jeho
veršová epika: objektivní a osobní. Objektivní, kterou zahájil barvitě středověkým
"Románem o věrném přátelství Amise a Amila" (1880), označil sám případně
jako "obnovené obrazy", jak se jmenuje několik sbírek jeho novel, často
podávajících tuto formu v dokonalé čistotě: zde příběh staré literární tradice
propracován jest se sytým, až přeplněným uměním stylistickým, s podtržením živlů
dekoračních, s pozorným postupem psychologickým. Stejně jako ve veršované epice,
dospěl Zeyer i ve výpravné próse zvláštního mistrovství kusy legendárními,
k nimž se pak na sklonku života soustředila vůbec jeho pozornost; od intensivně
zestylisovaných parafrasí, jako "Sestra Paskalina" (1887), postoupil jeho
umělecký vývoj až intensivně prožitému souznění s látkou nábožensky tragickou ve
"Třech legendách o krucifixu" (1895). Subjektivistickou prósu Zeyerovu,
odvážnou i upřímnou v pohledech do niter rozvrácených marností citového nebo
ideového hledání Absolutna, ztělesňují nejplněji oba romány "Jan Maria
Plojhar" (1891), položený většinou do Italie, a "Dům u tonoucí hvězdy" (1897),
odehrávající se v Paříži, oba se silným vztahem k národnímu problému, a oba 11a
samé hranici, kde romantismus, rozpadlý se světem, odcizený okolí, zakletý do
vražedného solipsismu, přechází v dekadenci. Tak mezi Lumírovci byl to právě
Zeyer, od své doby odvrácený, kdož prožil a básnicky vyslovil náladu fin de
siede.

Zeyera spojovalo po léta důvěrné přátelství s mnohem mladším Vrchlickým
a skutečně za prvního rozkvětu školy Lumírovské měli oba básníci mnoho
společného: estetický názor, který staví umění na vrchol života, kosmopolitické
nadšení pro kulturu západní Evropy, zvláště Francie a Italie, odpor k domácí

Uryvek Zeyerova rukopisu z "Vyšehradu".

151