a typických dějích sledoval s vlahým soucitem, jak se vžilé společenské tradice
nejprve udržují, pak k mravní škodě venkovského města vlivem nových životních
útvarů rozkládají, a jak tím hyne dům a rodina, tyto dotavadní sloupy národního
zdraví. Netajil své bolesti nad tím, jako neskrýval své soustrasti s lidmi, bloudícími
a chybujícími, naopak v každém bližním hledal jiskru božství; září zvláště z jeho
drobnějších skladeb "Tajemství strýce Josefa", "Tři cesty", "Bez chleba" a
"Bůh v lidu". Nepodnikaje ani dušezkumných rozborů ani se nepokoušeje o
výklad ze společenské souvislosti, spokojoval se ve svých mdlých románech úkolem
kronikáře; jeho satira byla vždy shovívavá, jeho humor (na př. v "Maloměstských
humoreskách") vždy dobrácký. Občas na okraji svých letopisů zapadlých měst a
jejich dětí, zbloudilých do Prahy, nakreslil skromnou dekorativní rozvilinu neh
ozřejmil povahu i příběh vtipnou alegorií, pro něž čtenáři si oblíbili zvláště
jeho půvabnou feuilletonistickou farmokopeu básnivého lékárníka, "Z mého
herbáře". Celý slovesný odkaz Heritesův dal by se označiti čechovskou vignetou
"povídky, arabesky a humoresky".

Novely a arabesky psal také Jan Lier (1852-1916), rovněž švižný
feuilletonista, vyškolený však ve francouzské causerii a vyzbrojený nemalou kulturou
slovesnou i výtvarnou; od Nerudy se naučil satiře hravé i dravé. Na rozdíl od
staromódního Heritesa byl však Lier moderní, rafinovaný umělec. Komponoval
své povídky a romány, z nichž "Hra s ohněm" a "Magdaléna" jsou nejvýraznější,
takže příliš často postřehujeme režiséra, který divákům připravuje překvapení
a jest vším spíše než spontánním pozorovatelem. Mění hovory francouzsky
vyhrocené v šermířský zápas rozmaru a vtipu. Postavám, zhusta výjimečným a
z kořene vyvráceným, chybívá u něho bezprostřednost a dějům přesvědčivost.
Stále se ocitáme na rozhraní causerie a povídky, a místo průkazného obrazu
české skutečnosti se nám dostává jeho satirické kritiky. Nejčastěji zahrnoval
Lier, nejinak než Zeyer, svými vtipy šosácké Kocourkovy svého domova, jež
Herites omlouval a tiše uctíval; Lierova "Píseň míru" jest langrovsky vypuklé zrcadlo,
nastavené domácímu maloměšťáctví. Odtud prchal do novodobé civilisace, do
výbojů technických, do podnikání průmyslového i peněžního, jejichž mechanismus
znal a rád vykládal, po Arbesovi snad první, a sotva náhodou bývaly jako
karakteristická zvláštnost Lierova chváleny jeho "železniční" novely. Neodsuzoval,
nýbrž naopak přijímal morálku lásky, kde se měří zisk a ztráta a kde se rozkoš
staví nad citové posvěcení, nic nedbaje toho, pohoršuje-li konvence svých
vrstevníki'! a jejich románové literatury. Přiznával, že si hraje s ohněm a od svých
kritiků slýchával s příhanou, že jeho prósa jest jenom ohňostrojem. Opravdu
záře jeho skvělých raket a prskavek vyhasla již dávno, když Lier člověk zemřel
čtvrt století po Lierovi, spisovateli.

Kdesi uprostřed Lierem a Heritesem stojí Vrchlického povídky ironické a
sentimentální, jimž jejich autor s jemným pohrdáním sám říkal "barevné střepy";
skoro všecky jsou soustředěny k pointě, připravované nikoliv bez rafinovanosti
umělcem, stojícím nad životem i nad prósou a vylupujícím hořká jádra z plodů,
spadalých s přetížených větví stromu života; Vrchlický zpravidla ponechával
svému čtenáři, aby jedu v nich obsaženého použil za lék při své rekonvalescenci
romantického ilusionismu.

Umělečtí kosmopolité z "Lumíra" se nespokojovali básnickou tvorbou, nýbrž
konali skoro všichni velkou literární propagandu. Zbavivše kritiku rázu
dogmatického, jaký měla za Durdíkova herbartovství i za národního utilitarismu El.
Krásnohorské, a vtisknuvše jí povahu popisně interpretační, uvedše do Čech
umění literární podobizny i formu essaye, osvědčujíce širokou vnímavost pro
zjevy co nejodlišnější i schopnost zcela zmizeti za předmětem láskyplné
karakteristiky, uváděli do literatury české nekonečný zástup básníků, romanopisctl,

10*

147