vrchole tvořivé síly se vrátil k těmto podnětům svého domova i své mladosti a ve
velké veršované alegorické báchorce "Král Ječmínek" (1906) naplnil starobylou
krajanskou pověst sebevědomým a zdravým selským demokratismem. Jeho
politické chansony, "Hradčanské písničky" a "Písničky kovářova syna", zachycující
státoprávní a protirakouskou náladu předválečného češství, vyšly ze Sv. Cech a
jenom názorově, kdežto výrazově jsou vzdáleny jakéhokoliv patosu a řečnictví,
libujíce si v posměšku, žertování, parodii. Většinou rozmarně naladěny jsou také
Procházkovy starosvětské ohlasy, jež jmenuje prostě "písničkami" (od 1898);
škádlivost, která tu převládá, plyne spíše z rozumové hry než z citové pohody a
proto s takovou zálibou i s takovým štěstím vyhrocuje své vtipné a účinné slovní
hříčky. S rozmyslem, vkusem, ale i se střídmostí použil F. S. Procházka
dialektického zbarvení hanáckého, kdežto jeho vrstevník, Ondřej Přikryl, se pokusil
vystačiti širokým nářečím hanáckým ve vší lyrice, krajansky působivé, avšak
umělecky jen prostřední.

V šedesátých a sedmdesátých letech, jako by puzeni nadosobní nutností,
vydávají se čelní spisovatelé čeští z uzavřené těsnosti domova na rozsáhlé cesty:

Hálek obepluje břehy Balkánského poloostrova a dostane se do Cařihradu:
Neruda, který již před tím poznal Německo a Paříž, zvroubí Středozemní moře
a zajede si až do Palestýny a Egypta; Sládek pobude dvě léta v anglické i
latinské Americe; Zeyer bloudí napolo jako potulný tovaryš a napolo jako estét po
Německu, Švýcarech a Francii; Cech se plaví po stopách ruských byronistů
Cerným mořem na Kavkaz a Vrchlického zavede vychovatelské povolání na dva
roky do severozápadní Italie. Všichni si vedle cestopisných črt, jimíž se literatura
i žurnalistika jenom hemží, přinášejí z daleké ciziny značnou kořist: rozšíření
životního rozhledu i hlubší, provincialismem nekalenou perspektivu historickou,
zkušenosti národopisné i svobodnějšího ducha občanského, znalosti ve
výtvarném umění i nový krajinný smysl; teprve nyní zašumí po prvé silnějším akordem
širé moře do české lyriky, dotud vnitrozemsky uzavřené. Ceský duchovní život
se konečně plní duchem světovým a kosmopolitickým, který v počátcích školy
Májové byl heslem jenom abstraktním, a literatura, dotud skoro vesměs závislá
na vzorech buď německých neb slovanských, zapíná se v době, kdy politický
bystrozrak Riegrův přenáší českou otázku na forum světové, do evropské
souvislosti, hledajíc zvláště spojení s písemnictvím národů románských a
germánských.

Projevuje se to i v odborné vědě a zvláště v historii, kde suhtilní kritik
dějezpytný, Jaroslav Goll zahajuje novou orientaci proti Palackému, žádaje, aby
dějinný vývoj český hyl studován v stálé souvislosti s ostatními poměry
evropskými, z nichž jej romantický názor o autonomii původní kultury slovanské byl
osobivě vypia1. Goll hyl členem oné literární skupiny, která si napsala na prapor
nejenom zevropštění české vzdělanosti, po němž volali již Májovci, ale přímo
zezápadštění české literatury, v čemž byla patrna tendence vyzouti se z
jednostranného vlivu německého. Skupina ta obdržela jméno po časopisu "Lumíru",
který založil Neruda a po léta řídil Sládek, ale vlastního rázu mu v 80. letech
dodávali dva básníci světového formátu, Zeyer a Vrchlický. Daleko méně jednotný
ráz mělo to, co vedle povídek a románů Zeyerových zastupovalo výpravnou
prosu v "Lumíru", drobná i větší beletrie Heritesova a Lierova, psaná pery autonl,
které mimo maloměstský původ spojovalo jenom východisko ze školy Nerudovy,
kde se oba vzdělali také na význačné feuilletonisty; jsou to mimo Sv.
Cecha-prosaika nejvýznamnější žáci Nerudovi.

František Herites (1851-1929), druh básnických začátků Holečkových
i Vrchlického a dlouholetý vodňanský soused Zeyerův, hlásil se k starousedlému
maloměšťanství jako jeho věrný dědic a vyznavač. Na karakteristických figurkách

146