neodvažoval se rozsáhlejších komposící, ale prokresloval menší obrazové
prostory co nejintensivněji; uměl své figury, zřídka kdy nadprůměrné, postaviti plně
do příslušného prostředí. Pobělohorská románová tragedie Karlovy university,
"Mistr Kampanus" (1909), se stala z Wintrových děl již pro závažnost látky
i rozsáhlost provedení nejslavnější; v ní jest zvláště patrna také osobně důvěrná
účast autorova nejen s hrdinou, ale i s celým dějinným úsekem osudu,
zdrcujícího pro kulturu, pro Prahu, pro národ.

Na rozdil od kolektivně smýšlejícího Jiráska nedoplňuje u důsledného
individualisty Wintra prvek lidový složku historickou; u mnohých členů skupiny
Ruchovy se naopak rozrostl v útvary zcela samostatné, takže obrazy venkovského
života lidového tvoří velice rozsáhlé odvětví české prósy výpravné. V nich se
často k nerozeznání mísí prvky romantické se živly realistickými. Ze samých
hloubek romantického myšlení temení názor o tom, že venkovský lid selský
uchovává jak v zevních formách svého bytí tak v duševním životě a v mravním
karakteru neporušený poklad kmenové původnosti nejen české, ale vůbec slovanské a
že v něm jsou doposud živy a plodny ony síly, které se projevily v dějinách; jeho
životní formy považují tito romantikové za původní, neodvozené, samorostlé. Tak
soudili za rozkvětu vlastenecké romantiky Čelakovský, Erben a Němcová; v tom
jim z pozdějších básníků dávali za pravdu Heyduk i Čech; z Ruchovské generace
prohloubili tyto názory, blízké jednak heidelberské romantice, jednak ruskému
slavjanofilství, oba mohutní vypravěči Holeček a Nováková; teoreticky promyslil
a dokonce východiskem své poetiky a kritické prakse učinil tento myšlenkový
komplex velký a rázovitý moravský filolog a dialektolog František Bartoš. Ale
lid, takto romanticky pojímaný a idealisticky oslavovaný, byl namnoze studován
realistickým způsobem; národopisné hnutí, zmohutnělé do šíře a hloubky hlavně
v ohdobí slavné "Národopisné výstavy českoslovanské" (1895), učilo přímo vědecky
přesnému a odborně spolehlivému studiu lidového bytu; positivismus, postupně
pronikající, obracel pozornost ke hmotným, sociálním a mravním podmínkám,
určujícím lidovou povahu a její projevy. Na tomto stupni, kde se realistická
metoda pozorování a pak i zpodobování pojí s romantickým východiskem
ideovým, stojí Nováková a Rais, jejichž důvěrné vztahy ke skupině Ruchu v mladosti
jsou nepopěrny, kdežto Holeček, český slavjanofil, uztrnul na tendenčním
romantismu, hlízkém koncepcím Svatopluka Čecha, k jehož poesii tvoří jeho rozlehlé
dílo prosaické důstojný protějšek.

Josef Holeček (1853-1929) byl nemálo hrd jak na svůj selský původ tak na
krajanství s předními hlavami české reformace, s Husem, Chelčickým, Žížkou,
ale tyto vztahy dočasně zakrylo stožickému rodáku, pražskému novináři z "N
árodních Listů" panslavistické nadšení, které živil cestami a studiemi v Rusku a
na Balkáně. Překládal, vykládal, sám se zdarem napodobil jihoslovanskou
národní epiku, až na sám konec života vyvážil z ní mohutné epos poturčence,
"Sokolovič"; v cestopisech, kulturně politických a národopisných obrazech i v
povídkách velebil černohorské hrdinství, ale při tom horoval i pro fantom božího
člověka-Slovana, který přijal od ruských slavjanofilů a prohloubil, hlavně vlivem
tamních národníků, koncepcí nerozlučitelné jednoty člověka-zemědělce s matkou
půdou. Jsa vůhec hněvivě odvrácen od západní kultury a zahloubán do zákonů,
podle nichž roste a tvoří lidová duše, pátral v šachtách národní duše slovanské,
odkud ve stálé směsi poesie a žurnalismu vynášel vedle drahého kovu také strusky.
Bylo mu již 45 let, když se konečně našel, a to rozměrnou kronikou ,svého domova
"Naši", o jejíchž dvanácti svazcích pracoval do posledního dechu i se všemi
vadami rozběhlé stavby ohromných episod, básnicky planých diskusí, schematických
postav, pokud nejde o sedláky; jest to podivuhodné dílo, dokument generace,
pomník selského stavu, apoteosa duchovních a mravních sil celého národa. Osudy

141