stvo" (1899-1908), jenž ze všech Jiráskových děl má nejpevnější stavbu a
nejlépe propracovanou psychologii, o rozkladu husitských sborů na Slovensku;
zlomkem zůstala již oslava doby poděbradské, "Husitský král". Oba románové obrazy
z dob národní poroby XVII. a XVIII. stol., mladiství "Psohlavci" (1884) a pozdní
"Temno" (1913), jednotně laděné do chmurných barev, působí silnou náladovostí.
Když však tvořil obě kroniky národního obrození, pětidílného "F. L. Věka"
(1888-1905) a čtyřdílné "U nás" (1896-1903), přerostla látka, široce
rozpředená a prodšená názorem o lidově kolektivním pojetí obrozenského procesu, jeho
vůli i schopnost skladebnou.

V ciťovací schopnost i evokační vloha v stálém doprovodu upřímné
sympatie projevují se u Jiráska nejplněji ve formách epických; v dramatě vypovídají
jeho síly zpravidla a místo úsporného a karakteristického realismu, o nějž usiluje,
podává pak spíše jen scénický genre velkého formátu, bližší lidovým hrám
Tylovým, než se sám i s obecenstvem domnívá. Nejjadrnější jsou mravoličná dramata
ze vsi s postavami ostře řezanými "Vojnarka" (1890) a "Otec" (1895); rokokovou
pohodu a pohádkový opar má scénická báchorka s jinotajitelnými zřeteli
"Lucerna" (1905); divadelním kronikám z husitské doby o Husovi, Žižkovi a Roháči na
Sioně nechybí sice národně výchovný tón ani rys freskové monumentalisace,
zato však vlastní tragické posvěceni.

V mnohé příčině se jeví Jiráskův věrný druh v životě i v povolání Zikmund
Winter (1846-1912) jeho literárním opakem; intensita stojí tu proti
extensivnosti. Staropražan rodem í zálibami, vyrostl Winter na historického badatele a
spisovatele v Rakovníce s jeho zajímavým archivem, ale teprve pozdě, navrátiv
se do rodiště, vyzrál v mistra psychologické drobnokresby historické. Jeho
rozsáhlé a původní, přehledně uspořádané snůšky kulturně historické látky ze života
městského, hospodářského, školského a církevního v XVI. a XVII. věku přerůstají
rozměrem daleko jeho beletrii, pro niž jsou co nejspolehlivějším předpokladem;
ve všech se jeví zřejmý vliv Wintrova vědeckého učitele, V. V. Tomka, jak
metodou tak pojetím. I jako novelista, zřídka sahající po románové formě, zůstával
Winter věren oněm dvěma stoletím, v nichž nebylo mu nic utajeno ani z forem
života ani ze záhybů duší. Tento učený profesor akademického gymnasia byl
pronikavě vciťujícim se archaistou a žil v
měšťanské a studentské, kupecké a
učenecké Praze předbělohorské a
pobělohorské celou bytosti. Odtud ve
zhuštěných novelách prudkého spádu a
jadrné psychologie, z nichž "Krátký jeho
svět", "Rozina seb ranec" a
"Panečnice" jsou kabinetními kousky epiky
hutné a sporé, nabité životem i
názorností, vyvažoval groteskní a tragické
osudy lidí i stavů, postupuje od
malebného povrchu stále hloub do nitra
osob pudově vášnivých, jednostranných
až k manii, určovaných pohlavím,
stavem a dobou. Gesto dramatické a věta
úsečně sevřená vyjadřují u něho
zpravidla nesložitá hnutí primitivních duší,
ovládaných nezkroceným tělesenstvím.
N a rozdíl od Jiráska, v nejlepších
pracích malíře al fresco, byl Winter
kreslíř perem, který dodatečně koloroval;

Kašparův titulní list k "Mistru Kampanovi" od
Z. Wintra.

140