"z červánků a lesku kalicha" i své "pobělohorské elegie", stále přestavující tytéž
schematické postavy; nejosobitější z jeho chmurných a lkavých povídek z
pobělohorského úpadku, "Levohradecká povídka" a "Bludné duše", nezůstaly motivicky
ani pojetím beze vlivu na další historickou prósu českou.

Oblíbený profesor dějepisu a významný badatel historický i národopisný,
Alois Jirásek (1851-1930), umínil si, zároveň se zpřízněným malířem Mik. Alšem,
již v mladosti, že velkou epopejí z národní minulosti posílí ve svých krajanech
energii v boji za jazyk, právo a politickou samostatnost. Bylo to rozhodnutí
pojaté úplně v duchu generace Ruchovské; konaje je soustavně po celý život,
povolil na jeho sklonku, za války světové i za úsvitu mladé svobody, přání svých
čtenářů a ctitelů, aby přijal také poslání politického mluvčího. K úkolu
národního epika si přinášel silnou vlohu skutečného vypravovatele, zřejmé nadání
visuální, které si všecko zpřítomňovalo s názornou malebností, časně probuzený smysl
pro výrazné postavy a povahy lidové; upoután karakteristickým a pitoreskním
povrchem, nevnikal ani psychologicky do nitra svých figur ani do ideového
proudění minulosti. Podhorské polovesnické rodiště, Hronov v Orlických horách, dalo
mu nahlédnouti důkladně do života venkovanů, jejichž byl potomkem; za
působení v starobylém gymnasijním městě východočeském, Litomyšli, seznámil se s
formami měšťanstva v rokokových i empirových tradicích; přestěhovav se v
nejlepších letech do Prahy, usedl v samém středisku národního hnutí, na něž se jal
nyní dívati pohledem správnějším a zralejším.

Ve shodě s Palackým, ale bez jeho nábožensko filosofického zanícení, vidí
vrchol českých dějin v husitství i v bratrství; rozklad táborské síly a národní
úpadek pobělohorský ho znepokojují; jako další podivuhodnou kapitolu českých
dějin oslavuje národní obrození v XVIII. a XIX. věku. Dvě jsou hlavní složky
všech prací Jiráskových: historická a lidová, čemuž nasvědčuje i Jiráskův osobitý
jazyk; často ulpívá spisovatel příliš na svých historických pramenech, bohatě a
důmyslně shromážděných, nejednou zakrývá národopisná malebnost nedostatek
psychologického proniknutí. Umělec však nedovede s historikem a národopiscem
udržovati kroku: sytě barvitý a náladový v evokaci scén, zvláště válečných i
starodávných interieurů, bezpečný ve fysiognomické i mluvní karakteristice postav,
důvtipný ve vyhledávání situací pregnantních a typických, spokojuje se často
kronikou bez komposice, zběžnou neb konvenční motivací činů, zápletkami
naivními nebo zastarale romaneskními. Plodnost jeho jest úžasná, neboť vypravěče
doplňuje lidový dramatik obdobných předností i nedostatků; díla se mu zpravidla
rozrůstají v celé cykly, o nichž pracuje po desetiletí; galerie jeho postav se zdá
prostě nepřehledná.

K rozměrným cyklickým skladbám, jež teprve přiměřeně naplňují ústřední
epicko-výchovný záměr Jiráskův, nedošel rázem. Hálkovsky lidopisné povídky
z pohorského domova a zběžně nahozené črty z různých bouřlivých dob válek,
plenů a ukrutenství jsou první průpravou větších prací, v nichž postupně
konvenční romantičnost nahrazována jest studiem dobových typů a láskyplnou
drobnokresbou životního prostředí. Lví spár vypravěčův blyskne občas v
kronikách selských vzbouření, v obrazech panského rokoka i měšťanského
biedermeierovství a v rušných letopisech vojenských anabasí českých; psychologie
husitství a začátků Jednoty zůstává však Jiráskovi prozatím nedostupna. Z větších
prací tohoto prvního, více než desetiletého období, kryjícího se v celku s
pobytem litomyšlským, tvoří mezné body "Skaláci" (1875) a "Skály" (1886); v obou
dodává historiku i spisovateli dotyk půdy domova síly a bezpečí. Nejvíce sympatií,
ale i epické vervy vložil do skladeb z husitských dob: trilogie "Mezi proudy"
(1886-1891) vypravuje o předpokladech lidově náboženského hnutí, román
"Proti všem" (1893) o jeho válečném vyvrcholení pod Žižkou, triptych
"Bratr
139