věrným ctitelům Svatopluk Čech náležel, se může rovnati zmíněným básnickým
dílům ve významu politicko-historickém.

Nedlouho po svém nejhlučnějším projevu veřejném předložil Svatopluk Čech
veřejnosti své lyrické privatisimum, výmluvnou, až mnohomluvnou zpověď
náboženskou, "Modlitby k Neznámému" (1896), dav se strhnouti mocnou vlnou
duchovosti, která na sklonku století proběhla celou českou poesií a nejvýše se
zdvihla v mystice Březinově. Z vrstevníků Čechových přivedly tehdy životní
zkoušky Sládka a Vrchlického v samu blízkost křesťanství, kdežto umdlená a
roztoužená duše Zeyerova spočinula již dříve u paty katolického kříže. Na rozdíl
od nich věrný liberál Čech odmítal i nadále historické formy náboženství a zvláště
"palestýnské sny", které kdysi podnítily jeho mladistvé mysterium "Anděl", a
vyznával onen vagní panteismus, v němž si libovali jeho "Adamité". Novinkou bylo,
že jeho ekstatická pokora před Bohem-světem, Bohem-přírodou, Bohem-věčností
vyúsťovala v krajní humanitu, jež nechce odpírati zlému, ano i v národním životě
se jal pochybovati o právě sebeobrany; týž básník, který teprve nedávno bil na
poplach k útoku rabů proti zotročovatelům, řešil si základní etické otázky po
českobratrsku, či spíše po tolstojovsku. Nebyla to cesta přirozeného vývoje,
nýbrž symptom předčasného stařectví.

Již v mladosti naznačil Svatopluk Čech, že si jeho Musa občas ráda zuje
koturn a obléknouc si pohodlný šat domácí, vydá se na hlučné tržiště života
v průvodu šaška, který práská bičem satiry a zvoní rolničkami rozmaru; domácí
odkaz Havlíčkův pojil se v těchto veršovaných báchorkách se složitějším
dědictvím Heineovým. Literární i politická satira Čechova bývala bez prudké útočnosti
a vyhýbala se, jako starší satirické skladbičky Langrovy neb Koubkovy, přímým
nájezdům na určité osoby, označené jmény, zato však překonal Sv. Čech všecky
své předchůdce volnou fantasií pravého básníka a povzneseným humorem
laskavého ducha bez předsudků; v jemně parodistické legendě, "Petrklíče" (1883), a
v zmodernisovaném zvířecím epose s burleskní látkou indickou, "Hanuman"
(1884), osvědčilo se toto zvláštní spojení darů satirického pohádkáře veršem
nejskvěleji.

Prosaické, značně rozlehlé dílo Čechovo, které doplňuje jeho mnohem
populárnější žeň básnickou, souvisí mnohem těsněji s nerudovskou tradicí, než
bychom se nadáli, když jsme zjistili, že verš Čechův jest zosnován na zcela jiném
principu, než Nerudův sloh poetický. Neběží tu ovšem ani o virtuosní kousky
feuilletonu cestopisného a vzpomínkového, tím méně o nezdařené a zlomkovité
náběhy k románu z uměleckého buřňáctví českého; mimo Nerudův vliv vznikl také
Čechův satirický seriál v rámci dobrodružných cest Matěje Broučka vesmírem,
husitskou minulostí a českou vlastí, z něhož zůstaly v paměti tři skvělé typy,
šosáckého domácího pána pražského, roztržitého učence profesora a
svéživotopisného básníka. Ale Čechovy povídky, arabesky a humoresky, vzniklé v letech
70. a 80., vycházejí z nerudovských předpokladů. Jsou to s počátku čistě
nerudovské kresby odumírajících a autentických typů ze staropražských domů,
zaprášených kanceláří, venkovských dvorců a patrimoniálních domácností, mezi
něž zpravidla jako duhový pták, oškubávaný skutečností, vpadá umělecký neb
revolucionistický bouřlivák v doprovodu statečného a nepochopeného ženského
srdce; satira na šosáky se tu dobře snáší s jemným humorem, obestírajícím
dobrodušnou pošetilost starých originálů s živou účastí, jež sleduje mladický rozlet
a ikarský pád kandidátů nesmrtelnosti a s lyrickým oparem romantickým,
v němž zádumčivý tvůrce těchto důmyslně stylisovaných komposicí rozpustil
nejenom radost z "věcí, kterých nespatří více", ale i vědomí marnosti všeho
lidského usilování.

Těsně s národními i uměleckými intencemi skupiny Ruchovské souvisí
histo
137