ným literárním rozhledem a skutečnou virtuositou slova přebásnila velké klasiky
slovanské a západní; v kritice vyslovila jasněji než kdokoliv vedle ní požadavek
literatury národní náměty i duchem, organicky rostoucí z domácí půdy a
nasycené jejími šťavami a přinášející do světového koncertu osobitý tón. Svedla mnoho
bojů za tyto správné zásady, které sama občas poněkud zatemnila nedůtklivou
mravokárností a nervosní nedůvěrou ke směrům novějším.

Několik básníků na přechodu mezi "Májem" a "Ruchem" ukázalo, že se
s novou inspirací životní rychle mění i výrazová forma. Nedopověděno zůstalo
básnické poselství dvou bohatě nadaných lyriků, Rudolfa Mayera (1837-1865)
a Václava Šolce (1838-1871), tichého zádumčivce, ponořeného do právnické
knihy, a temperamentního houřliváka zlomeného bohémstvím, teskného melodika
a obrazného rétora, žáka Lenauova a následovníka Bérangerova; duchy zcela
různorodé spíná združení politického zájmu se sociálním citem, návrat ke kol·
lárovské formě znělkové, překvapující subtilita erotické kultury. Z Mayerova
jediného po smrtného svazečku "Básní" náleží budoucnost nikoliv dumavým
a zpěvným projevům osobního světobolu, nýbrž oběma epickým pokusům
zvládnouti jej objektivisační kázní, která se v sociální baladě "V poledne" vmýšlí do
tragiky vzdorného proletářství a v metafysické baladě "Věčnost" do temnot,
ale i úsvitu záhady záhrobní. Šolcovy "Prvosenky" překypují přímo sliby a
podněty, a to stejně látkově jako formálně, podáváť v nich ruku horký exotik
východní zachmuřenému a hrdému pěvci české politické op osice, sytý malíř
rušných obrazů z Balkánu patetickému epikovi husitství, bérangerovský strůjce
sociálních chansonů erbenovskému a hálkovskému vypravěči jadrných pohádek
z naší vesnice, erotik vášně krocené kulturou a gracií selskému furiantovi
hrozivého gesta. Ideově jest Jan Neruda jak u Mayera tak u Šolce mnohonásobně
přítomen, kdežto slohově mizí jeho stopy velice rychle; z Ruchovců jediný,
dřevorytový baládik a vtipný osnovatel selankovitých povídek veršem, Ladislav
Quis (1846-1916) zůstal trvale věren nerudovské tradici, kterou v sobě živil
soustavným studiem lidové poesie i všech ohlasů písní českých, skotských,
německých.

Ještě dříve než názory "Ruchu" přijalo za své pokolení "Máje", ještě dříve
než bylo patrno, že jejich nejčistším lyrikem jest Sládek, paradoxně, hlavně jen
pro osobní vztahy přiorganisovaný k jiné družině básnické, ještě dříve než se
jala mezi Ruchovce počítati veřejnost i velké vypravěče Jiráska, Wintra,
Holečka a Raise, uctíván byl obecně jako arcimistr této školy Svatopluk Čech, ba
byla doba, kdy v něm spatřován byl sám vrchol českého básnictví. Svatopluk
Čech (1846-1908), pěvec sociálních a náboženských revolucí a politický lyrik
kovové struny oposiční, byl v životě plachý samotář a staromodní idylik.
Mladistvý advokát, vyhledávaný novinář z "Národních Listů", autoritativní redaktor
"Květů", toužil po stinném závětří a posléze prchl z Prahy na venkov, odkud
pocházel, aby tu mohl v tichu skromné staromládenecké existence nerušeně
sledovati z blaženého povzdálečí myšlenkové proudy a akční záchvěvy
politického a sociálního hnutí a především do nekonečna pilovati na básnických
skladbách, zpravidla koncipovaných a zahájených ve varu inspirace, ale pak
vychládajících pod neúnavným pilníkem svědomitého umělce.

Vlastní básnickou formou jeho mladosti byla táž veršovaná povídka
byronská, kterou uvedl do Čech Mácha a na níž ztroskotal epik Hálek; v rukách
Čechových nabyla nových barev a nového lesku. Napojil ji konkretností velmi
smyslnou a obrazivou; propracoval v ní v syté polychromii stránku dekorativní;
živel problémový zvládl přímo virtuosně vyspělým uměním parádní a působivé
rétoriky. Tato honosná zevní skvělost, leckdy nehnutá a přestilisovaná, se
většinou odráží od kvasu náboženských, morálních, sociálních a politických otázek,

135