postřehy i jasným humorem. Její povídky o mravním vývoji hloudících
a hledajících mladých žen v salonním konvenčním rámci jsou cenné jen jako
psychologicky dohové dokumenty; historické a polohistorické její romány ze staré
Prahy s fantastickým výkladem náhoženského hnntí a národního ohrození
zastaraly pro svou pastósní romantičnost; ale jako hásnířka poještědského lidu n
Liberce, kam dojížděla po třicet roků, zachovala posud význam tvůrkyně postav a
osudů. Studovala svérázné venkovany v jejich mravech a životních formách
namnoze velmi zachovalých; měla živý smysl pro samohytnost povah; postihla
romantické kouzlo dávných pověstí i souhru přírody a lidu. Toto vše však hylo
pomůckou pro její tvorhu aprioristickou, která ve venkovských dějích promítá
soudohou mravní prohlematikn, selským hrdinům a hrdinkám vkládá do - srdcí a
úst svou filosofii humanistickou a náboženství deistické a na dno příběhů
románových nkrývá své osobní prožitky. Z velkých jejích skladeh představují tento typ
nejplněji "Vesnický román" (1867), "Kříž u potoka" (1868) a "Frantina" (1870),
ale i ohě řady vesnických povídek, "Kreshy z J eštědí" a "Prostá mysl", provázející
její románové skladhy, a to hned tragickou, hned povznešeně humornou syntésou
osudů, náleží heze sporu k vrcholům povidkového umění skupiny Májové.

Již Jan Neruda veden netoliko milostným přátelstvím, ale i správným
hystrozrakem kritickým, postavil Karolinu Světlou na přední místo mezi českými
spisovatelkami, a umělecky vzdělaní příslušníci následujícího pokolení, EI.
Krásnohorská, Jul. Zeyer, Jar. Vrchlický a Ter. Nováková, opakovali s nadšeným
ohdivem tento úsudek, jímž se teprve realistická kritika snažila otřásti. Ale ani
intelektuálně mravní typ K. Světlé, ani její paroxystické a monumentální umění
nezachovaly si mezi čtenáři a spisovateli onu věrnou přízeň, jíž se stále větší měrou
dostává B. Němcové; sám společenský vývoj ženství v Čechách se postupně
odklání od tragičnosti, s jakou hásnířka "Krejčíkovy Anežky", "Skaláka" a
"Frantiny" řešila etický poměr muže a ženy. Jenom ojediněle se k jejímu odkazu v
různých generacích přihlašují ony hásnířky, v nichž její typ, stále vzácnější, ožívá;
příklad El. Krásnohorské, Ter. Novákové a Bož. Benešové ukazují však, že .to
zpravidla značí kázeň netoliko povahovou, ale i hásnickou.

Jediný ze spisovatelů, Alois Vojtěch Šmilovský (vlastně Schmilauer,
18371883) měl v této dohě vládnoucího liheralismu a pokrokářství odvahu, vzepříti se
duchu času a soustřediti svou psychologickou i mravní pozornost nikóliv k tomu,
co v člověku jest dohově podmíněno, nýhrž k tomu, co jest v něm trvalého a
typického. Proti Nerudovi, impresionistickému milenci okamžiku a vyznavači
životního paradoxu, hledal konservativní filosof stále zákonnost, stejně jako proti žen·
ské citovosti K. Světlé stavěl na odiv mužný rozum, opatrně a důmyslně se
vyhýhající tragice. Gymnasijní profesor a školský inspektor hyl pedagogem i v literatuře,
kde se v létech zralosti soustředil na povídku a román, když hyl mládí promarnil
planými pokusy lyrickými a dramatickými. Životní zkušenost i výpravnou látku
získal vesměs na venkově, kde se narodil, půsohil a předčasně zemřel; v
zachovalých malých městech, na zemanských dvorcích, na zámcích i na farách, stranou
nových společenských forem, daleko od moderníprohlematiky konal svá hedlivá
a spolehlivá pozorování na starosvětských lidech, projevuje zvláštní porozumění
a sympatii starcům, prohojovavším svůj osud statečně a zvládnuvším jej jasnou,
hyť vychladlou moudrostí. Tam .jest domov všech hrdinů jeho nejzávažnějších
skladeh, "Setníka Dřevnického", "Starohorského filosofa" i huditelské selanky "Za
ranních červánků".

Ctitele Goethova a Shakespearova a pronikavého kritika romantiky zajímal
především individuální růst mravní osohnosti, který se mu .jevil daleko
důležitějším než všecek společenský reformismus; dovozoval to sice ději střídmými, ale za·
to povahokreshou sytou a výraznou, v níž žák Gogolův hyl pravým mistrem; ještě

9*

131