nedostal přes genrovou drobnokresbu a Tyl budil nedůvěru konvenční
povahokresbou i chabou komposicí, zvláště pak přemírou nemužné sentimentality;
Němcová a Pravda, kteří se šťastnou bezprostředností vypozorovali a zpodobili
venkov, líčili přece jen příliš primitivní poměry. Cizí vzory, k nimž bylo sáhnuto,
nebyly pohříchu čistě umělecké: jak individuální problematika vášnivě
sentimentální George Sandové tak sociální problematika střízlivě rozumářských
romanopisců německých i jejich žáka Spielhagena odváděly od realismu, jemuž se bylo
lze učiti od Rusů s Gogolem a Turgeněvem v čele, do Čech pomalu vnikajících.
Jenom výjimečně a beze zvláštního zdaru byl pěstován historický román:
dramatik J. J. Kolar vnášel do svých staropražských obrazů s rozveselenou a
nachmelenou uměleckou cháskou v popředí svévolnou fantastiku a divokou burlesknost;
K. Světlá převlékala do lžihistorických dějů z doby osvícenského absolutismu
a františkovské reakce moderní příběhy vzdorného i očišťujícího se paroxysmu
citového; vyšší posvěcení umělecké chybělo románovým kronikám, jimiž V. Vlček
a Bohumil J anda-Cidlinský budili zájem o věk husitský, poděbradský,
vladislavský; pod autentickou kulturně historickou drobnomalbou neúnavného psavce
beze vkusu, Josefa Svátka, propukal slohový i myšlenkový bombast, zdánlivě
sourodý s oběma barokními věky, v nichž si zalíbil. I obracel se všecek zájem k
přítomnosti a jejímu sociálnímu ustrojení; právě z této skupiny vyšli zakladatelé
sociálního románu českého, Pfleger, Arbes, Stašek, i konvenčnější vypravěči
měšťanské společnosti, Podlipská, Schulz, Vlček. Tu přesněji, tu zběžněji
pozorovali hromadné poměry a osvětlovali stavovské a třídní skupiny, ale jak
přesvědčením tak pracovní metodou byli to individualisté, které i mezi proletáři
zajímal hlavně výjimečný jedinec osudů značně romaneskních, v nichž se často
dobrodružně křížily vztahy k rodové i majetkové šlechtě. Ani u pozorovatelt'l,
kteří v menším úseku skutečnosti osvědčili nemalou vlohu pro realistické
pozorování, nebyla zcela mrtva sentimentální romantika s byronskými pósami a
s divadelním titanismem.

Neušel tomu ani Gustav Pfleger Moravský (1833-1875), churavý samotář
se stigmatem předčasného skonu na krásném, zádumčivém čele. N ezískav úspěchů
ani křehkou a monotonní lyrikou touhy a snu, do níž šumí elegické cypřiše, ani
historickými tragédiemi, v kterých bouří nestrávený vliv Shakespearův, obrátil
se úplně k románové epice; že ve svém uměleckém vývoji vyměnil mezi vůdčími
vzory Spielhagena za básníka "Evžena Oněgina", bylo více než osudným
symptomem soudobé desorientace vkusu. Ale každé z jeho pozdějších románových děl
má přes komposiční nedostatky a přes psychologické nedostatky stěžejní význam
v české próse výpravné: "Ztracený život" zachycuje typicky a se zajímavým
spětím osvobozující se Italie a revolučního češství politického odbojníka,
ozářeného pableskem Svatodušních dnů, a nalomeného reakcí; "Z malého světa"
(l864) jest první český dělnický román z pražského prostředí, s reálním
pozadím historickým a v bystrém ztotožnění útisku národního i třídního; "Paní
fabrikantová" vyniká jako ušlechtilý pokus o psychologickou analysu marné
milostné vášně, která obětuje osobní štěstí požadavku rodinné mravnosti.

Jakubu Arbesovi (1840-1914), Pflegrovu osobitému pokračovateli ~la cestě
sociálního románu, hyl přisouzen naopak nejen dlouhý život, ale i tuhá
schopnost probíjeti se krušným životem a prováděti navzdory všem nepříznivým
poměrům pevně stanovený literární plán; nejenom v knize byl tento proletář z
pražského obvodu a liberální publicista, stále brojící proti policii a vládě, důsledným
hlasatelem zásad darwinistických, o něž se také čeští myslitelé této doby, Durdík
a Tyrš, živě zajímali. V sociálních románech Arbesových, na př. v
"ŠtrajchpudHcích", "Moderních upírech" a "Anděli míru" převládá nad humanitním soucitem
a mravním vědomím spravedlnosti mezi třídami zřetelná orientace socialistická;

128