do drsného patosu knihy politicko časové, ukazovaly českému básnictví na
nové cesty. V "Písních kosmických" (1878), jimiž se po odmlčení zase přihlásil
mezi básníky, zdolal svou nedůvěru a dal promluviti entusiasticky horující radosti
z vědeckého poznání kosmu, který si dovedl vtipně zlidštiti a naplniti
jiskřivým humorem, místy však v rétorice upřílišené odcizil se pod vlivem mladých
básníků, hlavně Vrchlického, svému vlastnímu slohu, upadal působením svých
učených předloh do didakse, spokojoval se účiny chansonovými místo čistého
dojmu básnického a nezapíral ani ve verších feuilletonistu. Celý Neruda tkví teprve
v obou knihách z roku 1883, v "Baladách a romancích" a v lyrických "Prostých
motivech", dvou nevyrovnatelných dokumentech duševního í uměleckého
oproštění ducha snad nejsložitějšího mezi vrstevníky. Cyklus balad a legend v duchu
lidového primitivismu a dětské zbožnosti, zároveň však i s laskavou moudrostí
zralého filosofa dovršuje tradici erbenovskou. Čtyřdílný lyrický "rok duše"
uprostřed přírody městské i volné v zajíkavých hovorech srdce s osudem
zahajuje naopak lyrickou tradici novou: v úsporně pregnantním slohu, který má
jednou blízko k národní písni a po druhé k lidovému řikadlu, povýšeny jsou
jevy přírodní, bystře uchvácené smysly impresionistickými, na nezapomenutelně
názorné symboly vnitřního života v jeho typických dějstvech.

Nerudův vůdčí význam básnický zůstal dlouho nedoceněn; vůbec neodolatelný
fenilletonista, spravedlivý a laskavý kritik, skvělý novinář přísného svědomí zastíral
po celá desetiletí veřejnosti pohled na slovesného umělce. Nejprve byl nad Nerudu
lyrika obecně stavěn Hálek, básník spontánnější a melodičtější, jenž svou zdravou
smyslovostí a prostou citovostí podmaňoval průměrné čtenářstvo, kdežto rozumový
analytik a ironik Neruda spíše odpuzoval. Když pak v 80. letech dospěl Neruda
svých tvůrčích vrcholů, bylo české básnictví v období Čechově a Vrchlického
ovládáno slohem právě protilehlým jeho výrazovým principům, sytou malebností
a vznosnou rétorikou, vůči nimž se Nerudův verš jevil šedým, střízlivým a
chudým. Ale také jeho občanské češství a jeho kult všedního dne se zdály pok~lení
světoobčanských exotiků skoro triviálními, jak to vyslovil Zeyer, kdežto Čech
i Vrchlický zachovávali svou úctu k ryzímu muži, jenž jako kritik uvítal
povzbudivě jejich básnické začátky; trvale se mezi Lumírovci od Nerudy učil jediný
Sládek, největší a nejoriginálnější z jeho žáků.

Teprve s nastalou reakcí proti verbalismu i exotičnosti Vrchlického nadešlo
kritické pochopení Nerudova zjevu, jenž nyní pojat nejenom v úsilí o
duchovou intensitu, ale i v umění výrazové stručnosti a úspornosti; přišlo to velice
vhod obratu českého písemnictví k realismu, za nějž se k Nerudovi slovem i
skutkem přihlásil J. S. Machar, ještě dříve než kritik Šalda s důrazem postavil
Nerudu básníka nad feuilletonistu a povídkáře a zbožnou alejí snu a meditace
putoval k chrámu Nerudova češství, prošedšího transubstanciací z kriticismu k
mystice. Pozvolna se dostávalo správného zařazení i zhodnocení různým stránkám
složitého zjevu Nerudova, jenž postaven po zásluze do středu školy Májové: jeho
sociálnímu smyslu, vyjádřenému v baladách i v próse, jeho mužné jasnovidnosti
v literární kritice, jeho pronikavému pojetí národnosti i evropanství. Jenom
básnický tradicionalismus Nerudův, vzdělaný studiem národní písně a Erbena,
nenašel uvědomělých následovníků; zcela sporadicky a spíše jen mimovolně
osvojovali si básníci jako Neumann a Toman, Dyk a Wolker jedinečné umění
Nerudovo, zhušťovati intensitu prožitku do gnómické zkratky písňové neb meditační.

Hálek zemřel předčasně při čestných rozbězích za sociálním románem z české
vesnice; Neruda, mistr detailu, se autokriticky o román nepokusil a jen
teoreticky uvažoval o jeho 1;vláštním postavení v moderním písemnictví; také jinak
stálo románové umění v popředí zájmu Májového pokolení. Ale tradiční
předpoklady pro společenský román byly jenom slabé: ze starších prosaiků se Rubeš

127