žehnané družnosti; jako Neruda roztesknil se také on po mladosti odvanuté,
možnostech promeškaných, touhách zrazených. To však, co leží u Heyduka mezi
erotikou mladého muže a elegií starcovou, bylo novinkou pro české básnictví:
důvěrná a teplá melodie rodinného krbu, oddaná něha manželská, radost i žal
otcovského srdce, nalezení vlastního mládí v dětech a prožitek osudové marnosti nad
jejich propadajícími se růvky; ani Sládek ani Vrchlický, kteří po něm udeřili na
tyto struny, nerozvedli jich do tolika variací.

Mnohem méně osobitým se, přes opačný úsudek starší kritiky, osvědčil
Heyduk v přírodní lyrice, jejíž hlavní zastávky slují "Lesní kvítí", "Hořec a
srdečnik", "Na potulkách" a "Ptačí motivy"; nemá tu sice Hálkovy rušivé
přírodní filosofie a naturalistické polemiky, ale zato mu chybí dravý
impresionismus a sensualistická jistota Hálkova. Zpívá o krajině, stromech, květinách a
ptácích, avšak také katalogisuje; tvoří melodicky z pocitu hlubokého vnitřního
zpříznění, ale občas upadá do suchých popisů a únavných úvah; nachází
překvapující analogíe vnitřního a zevního světa, vyjadřuje je však pointami
hledanými s nákladem zbytečného verbalismu. Najednou znechucuje čtenáře snaha
zdětinštiti všecko, pomazliti se se vším v nemužných zdrobnělinách a pochlebnických
epitetech, tykati si se všemi tvory bez rozdílu, což ostatně projevil i v proslulém,
historicky památném cyklu "Cymbál a husle" (1876), kde se ke Slovensku, za
doby jeho nejkrutějšího útlaku, postavil dílem jako rytíř s mečem, dílem jako
minnesanger s loutnou. Vší Heydukově poesii, často jímavé a okouzlující, chybí
jednotící pouto skutečně silné osobnosti.

Tou však byl od hlavy až k patě ve všech obdobích svého nikoliv dlouhého,
ale intensivně prožitého a myšlenkově i umělecky skladného života Heydukův
věrný přítel, Hálkův spolupracovník a sok, milostný druh Karoliny Světlé a
vůbec vlastní střed celé skupiny Májové, Jan Neruda (1834-1891). Mezi tolika
aklimatisovanými venkovany byl Neruda typický Pražan, ale při tom procestoval
s otevřenýma očima hezký kus Evropy a přední Asie; ze synka proletářského
se vychoval tuhou kázní sám v elegantního muže kulturního rozhledu a
uměleckého vkusu; třicetiletá žurnalistická činnost v orgánu demokratického
liberalismu českého, "Národních Listech", byla mu občas přítěží, někdy překážkou pravé
umělecké svobody, zpravidla však silnou inspirací. Založil tu český feuilleton
i literární pražskou reportáž; uměleckou kroniku divadelní, knižní i výtvarnou
pozvcdl k výši pravé kritiky, v níž není ani stínu pedanterie; účastnil se
politických bojú svých redakčních kolegů a nenechal nepovšimnutu jedinou kulturní
událost, aby do ní nezasáhl moudrým slovem nejen znalce, ale i uvědomělého
mluvčího národního svědomí; mimo to osvědčil opětovně šťastnou ruku
organisátora, který s laskavým taktem zprostředkoval mezi generacemi. Tím vším
zaujal v literatuře místo, jakého od dob Jungmannových a Palackého nevyplňoval
žádný spisovatel, ale na rozdíl od obou klasických patriarchů národního obrození
vystupoval tento nepatetický dobrý Evropan s vtipem Heineovým a s karakterní
přímostí Romeovou v úloze mu bezděky přiznané bez patosu a bez draperie.
Stával se však strašně vážným a přisným v jednom případě, když se kdokoliv
nešetrně dotkl cti jeho národa; pak tento kritický duch, jenž vstoupil do litera·
tury jako hlasatel mezinárodnosti a jenž s celou svou generací jako čtyřicátník
prodělal obrat k umění tendenčně národnímu, dával najevo, že i on stojí s celou
vahou své práce a svého významu vlastně v službách národního obrození.

Nerudova novelistika, pohybující se stále na rozhraní feuilletonu a
reportáže a vykazující čtyři svazečky, "Arabesky" (1864), "Různí lidé" (1879),
"Studie krátké a kratší" (1876) a "Povídky malostranské" (1878), náleží vesměs do
okruhu drobného umění, kde se realistické pozorování těsně slučuje s
humoristickým pojetím; Nerudův ironický a shovívavý humor tkví SVOll podstatou v
po
125