REALISTÉ A NOVOROMANTIKOVÉ

Pokolení, které r. 1848 v duchu národně konstitučním, s nadějemi austro·
slavskými a trvajic věrně při zachování habsburské monarchie, myšlenkově
revoluci zosnovovalo, pak za radikálních bouří ve dnech svatodušních prohrálo a
nakonec za desetileté tuhé reakce krutě odpykalo, kolísalo stále mezi
romantikou a realismem.

Nebyla to ovšem již krotká romantika Čelakovského, nýbrž onen vášnivý
a vzdorný směr, který temperamentem, osudem a dílem předčasně inauguroval
Mácha. I nadále působily trvale jeho vzory, polští básníci a zvláště Byron,
pomáhajíce ustavovati nový typ romanticky revoluční, známý jinak hlavně z halie
karbonářské a mazziniovské. Jeho zástupci bojovali v pestrém kroji na
pražských barikádách, byli pak pozavíráni po rakouských a uherských pevnostech,
rozprchli se po cizině, konajíce svobodomyshwu propagandu a po obnovení
konstitučního života r. 1860 položili základ k žurnalistice i přímé politické akci.
Na rozdíl od Máchy přeložili vášnivost z oblasti obraznosti a citu do okruhu vůle
a činu; nebyli samotáři, nýbrž toužili po veřejné činnosti, ovšem s malebnou
draperii a skvělým gestem; v lyrice jim nevyhovovala ani píseň ani duma, nýbrž
pěstovali zvučnou a obraznou rétoriku, která zároveň útočila na cit i burcovala
vľHi. Současně však byl, hlavně působením Mladého Německa a ruského
realismu, zvláště Gogolova, probuzen v mládeži smysl pro skutečnost a přítomnost,
láska k ní a pozorovatelský zájem o její karakteristické znaky; i v Čechách na
rľ'tzných místech a ze skrovničkých praménkľ't sbíral své vody literární
realismus. Na rozdíl od citové romantiky byl doprovázen uvědomělou kritičností
a racionalismem, který přímo doháněl to, co v době osvícenské nebylo vyžito
a čeho přece potřeboval národ ve svém rozvoji; teprve nyní po krátké a nepříliš
důsažné hegelovské episodě v Čechách se ozývají voltairovské tóny, kritika církve
a křesťanství a filosofický naturalismus, o nichž v národním probuzení,
založeném legitimisticky, nehylo ani zdání. Ale jak romantikové,. tak realisté byli
proniknuti svorně myšlenkou sociální reformy, kterou se snažili uvésti v rovnováhu
s převládající ideou národní a v niž proměnili princip klasické humanity svých
otců: revise rozvrstvení třídního, ochrana pracujícího lidu, osvobození ženino,
odstranění rodinné tyranie ležely na srdci i na rtech všem a zatlačily volání po
záchově patriarchálních řádů, v němž se tolik líbilo konservativním romantikľ'tm
~ literatura jest toho plna, čímž se význačně liší od selankovitého písemnictví
předchozího.

Antitési těchto tendencí rozumově realistických a citově romantických,
která se pak po pľ'tl století v literatuře české vrací, usilujíc namnoze o syntési,
zastupují v době tuhé reakce padesátých let dvě nejvýznamnější literární
osobnosti, v životě důvěrně zpřátelené a přece protilehlé, jako protilehlé jsou princip
mužský a ženský ~ Havlíček a Němcová.

Když Karel Havlíček-Borovský (1821~1856), první nezávislý žurnalista
český, po návratu z Ruska vstoupil jako břitký feuilletonista ostrého smyslu pro
skutečnost, bystrý kritik a dravý epigramatik do literatury, jevil se nebezpečným
odpľ'trcem veškeré sentimentální romantiky a vlasteneckého idylismu; sémě V
01tairovo, Borneovo a Gogolovo vzcházelo v tomto jadrném, vtipném a
prostořekém českém racionalistovi. Brzy vyměnil za literaturu politický žurnalismus,
byv od prozíravého Palackého vyvolen pro své přednosti stilistické i vlastnosti
karakterní za mluvčího národního liberalismu. Vybavil denní list z područí
vládního i učinil "Národní Noviny" a za persekuce "Slovana" orgánem národního
i lidového svědomí, což mu umožnil jeho jasný, pádný, přesvědčivý sloh. Dovedl
zachovati mužnou rovnováhu jak za revoluce proti radikálům tak za reakce proti

117