bouk", "Rohovín čtverrohý", "Hadrián ;,: Římsů" a "Veselohra na mostě", žije
pod svou více než stoletou patinou.

Jeho žák Josef Kajetán Tyl (1808-1856) byl naopak příkladný představitel
sentimentální romantiky občanské, jež udolala nešťastného úředníka a
žurnalistu, režiséra zemského divadla a posléze potulného herce a ředitele kočujíeí
společnosti, obmyšleného nadto ironickým osudem hraběte z Gleichenu. Zdá se,
jakoby vnitřní démon štval tohoto útlého, křehkého a vznětlivého sanguinika,
jemuž se kletbou stávala stejně láska žen jako zásadní i osobní nepřátelství mužů,
avšak tato soukromá tragedie Tylova se stále kříží s jeho podivuhodným osudem
idealisty, který, slouže literatuře, divadlu, novinám, národnímu obrození, se sám
tráví, až padnc vysílen jako "chudý kejklíř". Apoteosa, jíž se ubohému Tylovi za
jeho ohětavý, vlastenecký entusiasmus po smrti - jakoby náhradou za
prudké útoky Havlíčkovy, Kolarovy a Mikovcovy - dostává, není bez ironické
příchuti; neníť doprovázena ani vzkříšením jeho her, do nichž vložil celý svůj
život, ani obnovou jeho povídek a románů, vyplněných sociálně a mravně
reformními intencemi, nýbrž vztahuje se k drobnému výtvoru mladičkého
spisovatele, na nějž sám nekladl valné váhy, k cituplné vlastenecké arii "Kde
domov můj?" z pražské lidové frašky "Fidlovačka aneb žádný hněv a žádná
rvačka" (1834), která byla povýšena nejprve na národní a posléze i na státní
hymnu.

Soupis Tylových dramatických prací nemá konce; jsou mezi nimi vedle
pouhých překladů a volných zpracování, lokalisujících do Prahy i na český venkov děje
lidových her vídeiíských, pražské frašky i plačtivé kusy občanské s výraznýmí
figurami a sytou malbou maloobčanských poměrů, na př. "Paličova dcera" neb
"Pražský flamendr". Přes naivní rozvržení světla a stínu, silně nanesenou mravoučnou
tendenci, nenáročné genrové figurkaření jsou tu čestné náběhy k scénickému
realismu; pro Tyla, spisovatele typicky přechodního, byl to však spíše prostředek
mravně výchovný než uvědomělý a důsledný směr literární. Na rozhraní směrů
a dob stoji také Tylovy historické tragedie z různých věků, ale s patrnou
zálibou pro nábožensko-společenské zápasy od XV. století, tak "Krvavý soud aneb
Kutnohorští havíři", "Jan Hus", "Žižka z Trocnova" neb "Měšťané a studenti",
ježto se romantická záliba v rušných dějích a pestrém kroji minulosti, s jakou se
úplně spokojoval bodrý Klicpera, zde jeví spíše jen podružným doprovodem
národně konstitučních a sociálně reformních tendencí, promítnutých dvě neb
tři století nazpět; dobrá vůle pokrokového publicisty převyšuje tu evokační
schopnost děje- a povahotvorného básníka. Zato Tylovy dramatické báchorky,
zvláště "Strakonický dudák" a "Jiříkovo vidění", odpola lidově realistické, odpola
ovládané živlem kouzelnickým a rusalčím, náležejí k nejsvěžejšímu odkazu české
romantiky a ukazují zároveií svou syntésou skutečnosti a iluse, snu a života,
melancholie a humoru, hudby a dramatu, jak české drama těsně souviselo s
lidovou hrou vídeiískou - mezi Tylem a Raimundem jest skutečné příbuzenství; ba
bylo by tu snad možno mluviti o posledních výběžcích barokního dramatu v
Čechách, a to nikoliv shakespearovského, nýbrž calderonovského typu, u nás jinak
velmi vzácného. Ani dramatické báchorky Tylovy se však nestaly trvaleji
východiskem scénické tradice české, i když se Alois Jirásek a Jaroslav Kvapil
občas vrátili k jejich slohu; vůbec české divadlo, jež jméno a postavu J. K. Tyla
uctívá symbolicky, nedovedlo dostatečně využíti jeho plodných podnětů.

Mnohem hloub uvázly stopy Tylovy ve vývoji vypravěčského umění českého.

Historická povídka musila sice po něm, stejně jako po jeho druzích, Janu z
Hvězdy a Prokopu Chocholouškovi, znovu usednouti ve škole Wahera Scotta, kterou
s důrazem doporoučel Palacký, a konati pilná studia myšlenkových proudů,
zvykových forem a soukromých starožitností, k čemuž rychle pracujícímu Tylovi

8

113