Erben řešení smírného, dávaje nad světem noci a vášně zvítěziti jasnému
mravnímu řádu křesťanskému, slunnému principu lásky, oběti a ·očisty. Umělcem byl
Erben mohutným: ostrou a úspornou kresbu karakterů doplňoval dialogem dra·
maticky spádným; jeho krajinomalba jest v syté své náladovosti reliefní. Ale
největším divem "Kytice" zůstává její básnická mluva, nesená zcela osobitou
rytmickou vlnou, jaká Čelakovskému zůstala odepřena: věty tuhnou do gnomických
formulí; obrazy strhují smyslovou názorností; zvukomalba jest instrumentována
podle zákonů, odvozených z prapodstaty jazyka - česká lidová duše otvírá se tu
dokořán v interpretaci dokonalého umělce.

Erbenovu "Kytici", podle vzniku i ducha dílo romantiky předbřeznové, při.
jali z rukou tvůrcových jako celek teprve mladí Májovci a postavili je ve svém
obdivu a lásce hned vedle Máchova "Máje"; s ním a s "Babičkou" se stala
"Kytice" nejdražší knihou českou, a jak ukazují znalecké projevy i příslušníků
posledních generací, zůstane jí nadlouho. Milována čtenáři od dětských let až do
stařectví, nepřestává působiti také na básníky, k nimž se ochotně druží též
hudebníci; stala se prototypem baladického slohu českého od Nerudy a Hálka po
Durycha a W olk~ra; napověděla tajemství, ukrytá v rytmice českého verše i v
slovosledu české věty; mnohem silněji než "Ohlas písní českých" poukázala ke
slohové hodnotě zkratky, výpustky, pomlky; nepřeložitelna do cizích jazyků, stala
se pro svůj národ nesmrtelnou, jako milostný úsměv náhle se zjevivší podstaty
češství.

České romantické drama, konající na primitivních scénách pražských i ven·
kovských ochotníků, kočujících herců i v nevlídném podruží Stavovského divadla
v Praze od konce XVIII. století velmi úspěšně poslání buditelské a národně
výchovné, nedopínalo se skoro nikdy básnické výše; stačila mu zábava
obecenstva málo vzdělaného a málo náročného. Hlavně za německého vlivu, který
však pocházel spíše jen z nížin scénické tvorby a velmi pomalu ustupoval
přímému působení Shakespearovu, vystřídaly se rytířské kusy, dramatisované kro·
niky dějinné, osudové tragedie, larmoyantní hry rodinné, romantické báchorky,
ale také místní frašky, burlesky zosnované na komických záměnách a přestro.
jeních, veselohry s hudebními vložkami. Jenom dvě jména nejplodnějších
dramatiků, kteří na sebe navzájem působili a přece byli vlastně zástupci protilehlých
typů, jsou tu hodna zapamatování, Klicpera a Tyl, když věkem prostřední z
dramatické trojice, František Turinský, básník lyrického ženství, hnaného temným
osudem do víru tíživé viny, odešel předčasně, než mohl překonati cizí, hlavně
německé vlivy a uskutečniti ne·li na jevišti, tedy alespoň v knize svou touhu po
básni scénické.

Václav Kliment Klicpera (1792-1859), který z řeznictví přešel do
gymnasia a z mediciny na gymnasijní profesuru, holdoval s neztenčeným zdravím se
stejnou horlivostí komické i tragické Muse jako všem nevinným radostem
biedermeierským. Klicperovi vrstevníci rádi čítali jeho historické kroniky z
vlasteneckých dějin, zahájené "Točníkem" již v 20. letech a vyvrcholené trilogií z lucem·
burské doby, psanou na konci života; s Walterem Scottem tu soutěžil nerovnými
silami povrchní fabulista, dbající leda o vystižení hlavních politických proudů
v minulosti. Ještě větší úspěch měl rytířský a historický dramatik, jenž po více
než čtyřicet roků, mladickým "Blaníkem" počínajíc, hrubě přitesával pro divadlo
události a pověsti, málo se staraje o komposiční jednotu a psychologické
prohlouhení. Ale v podstatě byl komikem klasických kořenů, jenž měl svého Moliera
v malíčku a jemuž se občas mezi toliko situačními hříčkami podařila i karakterní
veselohra, spojující starou tradici světovou s jadrným zachycením pravdivých
typů předbřeznového šosáckého prostředí, vkládaných občas parodisticky i do
minulosti; několik Klicperových komedií, či spíše frašek, jako "Divotvorný
klo
112