mantismus spíše zestárlý než mladistvě revoluční, ano v jakési c. k. apretuře;
básnictví romantické přistupovalo k nim v doprovodu filologie a historismu;
silněji než osobnostní umění a universální poesie doléhal k nim kult lidové písně
jako dokumentu pravé národní kultury a vzoru pro uměleckou tvorbu; zřetelný
prvek slovansky propagační byl s touto naukou německého původu sloučen právě
prostřednictvím Kopitara, který dovedl získati také Srba Vuka Karadžiée pro
svou věc. Temperamentů vlastně romantických však v této první generaci
českých romantiků není. Projevují sice občas cit velmi emfatický, ale krotí jej v
zápětí rozumnou rozvahou křesťanskou a občanskou. Výbuchy vášně jsou jim stejně
cizí jako excesy divoké obraznosti a exotická dobrodružství mimo hranice
spořádaného života. Většinou jsou to profesoři, kněží, úředníci velice zdatní v
povolání a obětaví ve službách veřejnosti, kterých netíží ani biedermeierovské
obmezení, ani předbřeznové poměry; politisují panslavisticky při zavřených dveřích
a se zaťatou pěstí v kapse a skládají při tom loyální básně na rod císařský. Skoro
v každém z nich jest přimíšen k básníku kus filologa, historika, národopisce, a

jako se stalo již
Kollárovi, tento uěenec
poetu nakonec zpravidla
utlačí.

První, kdo z
Vídně přinesl do Prahy
romantický kult národ·
ní písně, a kdo její
napodobení vyhlašoval
za výsostnou ěinnost
hásnickou, byl Václav
Hanka (1791-1861),
žák Dobrovského a
chráněnec! ungmannův,
slavista mělký a
nepůvodní, básník jenom
chatrný, ale zato skvělý
organisátor, který
dovedl mocí své líbivé
osobnosti učiniti na
dlouhá desetiletí Museum
království Českého, kde
hyl knihovníkem,
středem slovanských styků.
Poznav ruskou a
srbskou národní epiku a
klada ji hned vedle
Homéra a Nibelunků,
jal se litovati, že
Čechové nemohou se v
minulosti vykázati ni·
čím podobným. I roz·
hodl se odpomoci
tomuto bolestnému
ne
dostatku po vzoru
Chattertonově a
Macphersonově. Z jeho
přá
Faksimile 21. strany Královédvorského rukopisu.

104