Trvale patrná jest souvislost Palackého "Dějin" s vůdčími ideami
slovanského a národního obrození, a to hlavně v první jejich části: jako Jungmann, Kollár
a Šafařík i jejich polští učitelé, idealisuje též on Slovany a jejich pravěk a staví
proti domnělému praslovanskému a staročeskému demokratismu feudální řády
jako výraz ducha germánského. Na dramatickém střetnutí těchto dvou
protilehlých principů národních zosnová původně české dějiny: husitství, jehož byl
stálým velebitelem, pojímá jako zosobnění principu zároveřl demokratického i
česky národního a Jednotu bratrskou, kterou chápe jako vyvrcholení myšlenkového
češství, označuje za obnovitelku starých, slovansky demokratických ideálů. Poz·
ději byl žák předromantických nauk herderovských zachvácen po romantickým
liberalismem a jal se českou reformaci a její boj s církví vykládati jakožto zápas
svobodného poznání s autoritou. Obranný a oslavný ráz těchto "Dějin", které
měly konati a také vykonaly velké poslání buditelské, jest patrný, a aprioristické
kořeny Palackého deduktivního postupu jsou na bíle dni - v tom ve všem syn
své doby slouží vědomě a záměrně svému národu.

Nestalo se to bez obětí, zasáhnuvších vědeckou hodnotu díla: obraz nejstarší
doby jest fikcí jak pro použití pramenů podvržených, tak pro idealisaci poměri'!
praslovanských; schematičnost vzniklá z přímočarého dualismu domněle
autonomní kultury slovanské a nepříznivě posuzovaného principu germánského kalí
objektivnost díla; i v době husitské jsou světlo a stín příliš jednoduše rozděleny
rukou, kterou vedly sympatie pro reformaci, doplněné liberalistickým pojetím
středověkého hnutí náboženského. Zato však doposud jsou patrny myšlenkové
i literární přednosti díla, které národní, stále mohutnějící historismus přirozeně
vyzvedl na svůj štít. Odsunuvše stranou všecky rozbory poměrů hospodářských
a sociálních, rozdělili se v Palackého "Dějinách" o práci mohutný vypravěč
klidného toku epického a ideologický vykladač událostí i jejich smyslu; vylíčení dě·
jinných proudů jest stejně mistrovské, jako povahopisy postav; dignita podání,
vychovaná na vzorech anglických a zvláště antických, zvýšena jest mluvou rázu
biblického; dílo má komposici, jednotu, perspektivickou hloubku - největší mezi
českými klasicisty vytvořil dílo prósy klasické.

Zato básnictví klasické vedle Kollára a po Kollárovi mělo v Čechách jenom
vrátké kořeny, a s rozmáháním se ducha romantického ubývalo pro ně životních
podmínek. Jenom na Slovensku, kde se byli vyvinuli tři jmenovaní klasicisté,
udržoval se dlouho tento vkus a vydal ještě v třicátých letech pozoruhodné
plody. Katolický farář v Nitře, lán Hollý (1785-1849), v zásadáchivjazyce
stoupenec separatismu Bernolákova, překIadatel i napodobitel řeckých a římských Ida·
siků i jejich časoměrné prosodie, pěstoval v rozsáhlých skladbách pravé
klasicistické spojení slohu hrdinského a idylického. Celý básnický aparát jest u Hollého
antický, ale obsah jest slovensky domácí: v utěšených a klidných sceneriích
Pováží bojuje se heroicky o národně slovanské a křesťansky náboženské ideály Vel·
ké Moravy, jimž žehnají slovanští věrozvěstové Cyril a Metoděj; hory a podhoří
tatranské se opěvují jako prakolébka Slovanstva; nikoliv čeština, nýbrž
slovenština jest vlastní dcerou staré kulturní řeči slovanské. Se všemi těmito názory
slovenského separatismu a provincialismu se ještě později setkáme, ale ve formě
politicky zaostřené a pro moderní dobu upravené - Ján Hollý se toho všeho do·
žil, ale byl příliš stár, aby plně rozuměl snahám mladých krajanů.

Básnická romantika vnikala z Německa do Čech oklikou poněkud překvapu·
jící a zároveřl s určitým omezením, ne-li oslabením; zpomalený rytmus
kulturního života českého vysvětluje její značné opoždění proti cizině. Nebyla to však ani
Jena ani Heidelberk, kde Čechové poznali romantické názory o básnictví a kde
se setkali s cizinci nového psychologického typu, nýbrž Vídeřl, kam rakouská
reakce dovedla pro své pllblicistické potřeby zlákati bratry Schlegely a kde působil

102