ního idealismu, jenž vytryskl plamenem svítivým i hřejícím, když r. 1848
promluvil Šafařík na "Slovanském sjezdě" v Praze, za jedné z těch nečetných a
přece klamavých chvil, v nichž se zdálo, že se slovanská vzájemnost ze snů
básníků a učenců mění ve skutečnost politickou.

Tento jas doprovází trvale také zjev Františka Palackého (1798-1876); byl-li
však Šafařík statečně a tragicky zápasící člověk, dostalo se šťastnému Palackému
výjimečného údělu státi se harmonickým Olympanem. Když r. 1823 přišel
moravský rodák a prešpurský vychovanec přes Vídeň do Prahy, kde se chtěl státi
profesorem estetiky, čekalo ho tu štěstí, o jakém se sotva zdálo synku chudého
evangelického učitele z valašských hor a panskému vychovateli
mad'arsko-německých rodin v Prešpurce. Sličného a všestranně vzdělaného mladého muže si
oblíbil nejen Jungmann, kterého si byl získal svými "Počátky českého básnictví", ale
i Dobrovský, který ho naučil historické kritice a uvedl do domů české
státoprávní šlechty - všecky hlavní proudy dotavadního národního obrození byly
svedeny osobou ušlechtilého mladého učence do jednoho řečiště. Sňatek se vzdělanou
a zámožnou patricijskou dcerkou pražskou zabezpečil Palackého hmotně a
umožnil mu zůstati nezávislým soukromým učencem; úřad zemského historiografa mu
dodal veřejné vážnosti a upravil jeho styky s předními muži aristokracie i
byrokracie v zemi; vzácný dar organisační, jímž znárodnil zemské museum a od r.1827
v "Časopise Českého Musea" vytvořil první vědecky všestrannou revui českou,
postavil ho do popředí vlastenecké společnosti, kde po Dobrovském a
Jungmannovi zaujal místo vůdčí, které udržoval až do smrti, ctěn obecně jako Otec
národa. úkol národního dějepisce, pro nějž se rozhodl brzy po příchodu do Prahy,
vyplynul mu na prahu mužnosti zcela přirozeně z koncepcí filosofických, jimiž
při odborném studiu krasovědném byl zabrán; podobně od historiografie
postoupil na vrcholu sil, v revolúci r. 1848 a pak po obnovení života konstitučního
v 60. letech, k politice, kdež národní federalisaci v rámci austroslávském posléze
vyměnil za program státního práva českého, opřeného o myšlenku
historickopolitické individuality zemí - své politické zásady uměl hájiti vědecky,
žurnalisticky, řečnicky, uznáván doma i v cizině za autoritu, čehož však v důstojnosti
gentlemana a v pokoře křesťana nikdy nezneužíval.

R. 1836 počaly - nejprve po německu - vycházeti Palackého "Dějiny
národu českého v Čechách i v Moravě" a teprve po 40 letech - několik týdnů
před smrtí autorovou - byly dokončeny; poslední svazek dovedl látku do r. 1526,
do nastoupení Habsburků na trůn český. Dílo, rozsahem i provedením
monumentální, předcházela i doprovázela mnohonásobná průprava vědecká, za níž Palacký,
důmyslný vydavatel i kritik pramenů, badatel v místopise i diplomatice, dějinách
právních i náboženských, klidný a vítězný polemik, rozmnožil výsledky domácí
historiografie osvícenské způsobem překvapujícím. Odborník historický, stále
zabraný i do otázek a prací monografických, zachovával rovnováhu s myslitelem,
který se ve filosofii dějin od anglických historiků přechýlil docela k Ludenovi a
Hegelovi, nezapíraje však náboženského východiska, shodného v celku se
zásadami Jednoty bratrské.

Sledoval-li Fr. Palacký romantické myslitele celkem věrně v jejich
filosofidějin, nedopouštěla jeho svobodomyslnost, vzdělaná na vzorech antických a
přitakající novodobému konstitučnímu liberalismu, aby přijal jejich názory
státovědecké: odmítal všecky snahy o restauraci politických útvarů předrevolučních;
nepovažoval nikdy stát za svrchovanou moc nad jměním a rozhodováním,
svědomím a sebeurčením jednotlivce; ale jako pravý mluvčí měšťanstva zavrhoval také
veškeré socialistické usilování dělnictva, vůči němuž hájil rolnictvo jako jádro
národa a vzdělance jako jeho vůdce; nezneuznával však, přes svůj netajený odpor
k principu feudálnímu, ani práv šlechty. Na těchto základech pracoval dějepisec

100