rozum, hlavně pak s učeným mytologickým aparátem a gnomikou, zhusta
lapidární. Ze sonetů stojí refleksivní a filosofické nejvýše; některé obrazy situačni a
krajinné stilisace mají přísnou, nehnutou krásu; cudný a nadsmyslný půvab
několika apoteos milostných dosud nepovadl; mnohé sonety, přeplněné
nomenklaturou a narážkami, nelze čísti bez komentáře a bez omrzelosti. Volba znělkové formy
pro skladbu tak rozsáhlou byla patrným omylem, zvláště když nemelodický
básník musil přetěžce zápasiti s hudební povahou románského útvaru a když si nad
to sám v rýmech uložil co nejtužší kázeň únavné pravidelnosti, ale zároveň tento
tour de force českého veršového umění znamenal první ohnivý křest formalismu.
Analysujeme-li jednotlivé sonety, z nichž málokterý jest bez kazu a puklin, jsme
nakloněni mluviti o Kollárově prohře; jakmile však přihlédneme k rozsáhlé
tradici, kterou jeho, hlavně rozjímavá a povzbuzující znělka na plných osmdesáte let
v českém básnictví založila, nepochybujeme o Kollárově vítězství: někdy
přiznaně, jindy podvědomě šli po jeho stopách mistři sonetu
vlastenecko-politického, jako Šolc neb Sládek i pěstitelé meditativní a filosofické znělky jako
Vrchlický neb Mužík; školili-li se i na jiných vzorech, zůstali přece trvale zavázáni
učiteli domácímu, jejž založení klasicistické vedlo takřka samozřejmě k
monumentalitě.

To největší, co kdy Kollár vytvořil, jest však jistě Předzpěv "Slávy dcery",
složený v elegickém distichu, mohutný řečnický žalozpěv nad hroby vyhynulých
Slovanů v přísně klasickém slohu, v němž myšlenka provázená názorem a
napojená citem, dumá, teskní, reptá, bouří a pak se s velkolepým gestem důvěry
odevzdává do vůle spravedlnosti dějinné.

Kollárova koncepce slovanství, jehož minulost zidealisována po stopách
Herderových a jehož budoucnost načrtnuta v krajním optimismu, a to v duchu
humanity téhož Herdera, překročila brzy hranice vlasti. Autor sám, v němž
úchvatný duchovní kazatel doplňoval a nekritický archeolog předčasně zahubil
básníka, prohluboval ji učenecky a dal jí pak formu slovanské vzájemnosti, která
se stala populárním heslem. Ježto se však při Kollárově politické bázlivosti,
ve stínu rakouského předbřeznoví, zeschla nakonec v program horlivého studia
slovanských řečí, učené výměny knih, slavistické orientace filologické a literární,
podpory studií jazykových a historických, nemůže se měřiti ani s polským
mesianismem ani s ruským slavjanofilstvím; chybiť jí mimo politickou důsažnost právě
vášeň myšlenky, odvaha vise, síla inspirační, kterou Kollár prokázal jenom
jedenkráte, když básnil Předzpěv "Slávy dcery".

Básním Kollárovým dostalo se ještě před uveřejněním pochvaly a požehnání
od Jungmanna; tím větší byl jeho souhlas s jiným projevem klasicismu ještě
dilslednějšího, který rovněž přicházel ze Slovenska. Dva mladí přátelé, kteří se stali
velkými dějepisci, ale tehdy ještě svého budoucího povolání ani netušili,
třiadvacetiletý Pavel Josef Šafařík a dvacetiletý František Palacký, vydali r. 1818
v Prešpurce programní spisek "Počátky českého básnictví, zvláště prosodie".
Kniha, křtěná novohumanistickým nadšením okouzleného helenismu, plná
mladistvého ohně, stavěla se jako obrana časoměrné prosodie, dilsledně se řídící vzory
antických básníků a některých předklasiků a klasikll německých, ale byla v
podstatě útokem; na autoritu Dobrovského, který připouštěl jenom přízvuk a nikoliv
časomíru v české poesii; na nízkou úroveň a při tom nemírné sebevědomí
rokokových veršovců domácích; na domácí malost, která nechce soutěžiti se světovou
poesií; zato všecko, co hlásal Jungmann, bylo tu přijímáno s úctou a souhlasem;
myšlenkový účin spisu jest však zeslabován formalismem příliš jednostranným.
Mladí autoři se připravovali tehdy na básnickou dráhu, kterou oba opustili velmi
záhy; mladší z nich prošel ještě episodou odborné estetiky v duchu anglického
intelektualismu a Kantova idealismu; oba však ještě před třicátým rokem se našli

98