počav od piky, dosáhl hodnosti rakouského generála, viděl sám
Jungmanžadouci spojení filosofického vzletu a básnického citu pro přírodu a
přeceňoval proto jeho thompsonovskou popisnou skladbu "Vznešenost přírody",
kterou vydatně retušoval. Ideový rozlet zatěžuje v ní suchopárná a prosaická
teleologie, přednášená s únavnou didaksí, zato v přírodních malbách Polákových
proniká jemný a bezpečný smysl pro krajinu klasickou, již na vojenských pochodech
poznal v Italii a na dovolené v domácím Podřipsku; mimo ni odhalil Polák,
i v próse jeden z iniciátorů cestopiseckého umění, českému básnictví vznešenost
Alp, barvy jižního moře, velebu hvězdnatého nebe. Básnické slovo, jež se mu
z tradice nabízelo, nemohlo postačiti jeho smělému chtění, přesahujícími síly jen
prostřední, a proto vedle smělých neologismů jungmannovských se odvažoval sám
násilných novotvarů, které jeho báseň učinily brzy nesrozumitelnou.

Pět let po odvážném pokuse Polákově se dostalo splnění estetickému
programu Jungmannovu ze Slovenska, odkud mělo přijíti zanedlouho i skvělé splnění
jeho programu vědeckého; obé se dálo pod heslem všeslovanství, pro něž
Jungmann choval vždycky vřelé sympatie, stupňované někdy až k utopiím politickým
ve smyslu ruského panslavismu. Evangelická mládež slovenská odkojená doma
biblickým křesťanstvím, odcházela buď do uherského, velmi kulturního prostředí,
kde vedle francouzského osvícenství byl záhy rozšířen klasický idealismus ně·
mecký, nebo na středoněmecké university, kde byly nastoleny vůdčí ideje válek
za osvobození, národní romantíka arndtovská, ludenovská filosofie dějin,
blouznivý pangermanismus a buršácké nadšení pro národní sjednocení.

Tak se dostal r. 1817 čtyřiadvacetiletý slovenský bohoslovec Jan Kollár (1793
--1852) do Jeny, a celé toto ovzduší prostoupilo jeho bytost do poslední
buňky; netrvalo to ani rok, a mocný zážitek citový doplnil a ucclil zkušenost
myšlenkovou. Na typické německé evangelické faře zahořel blouznivý a plachý
kandidát láskou k sličné a nudné farářově dcerušce, která mu po léta dělala drahoty a
nemaje mnoho schopností zachytiti její reální podobu, proměnil si ilusionisticky
slečnu Wilhelminu Schmidtovou, zvanou Mínu, v alegorickou dceru bohyně
Slovanstva, v Slávy dceru. Opěvuje ji, vzal z Petrarcy nejen formu znělky, ale i
milostný platonismus. Podivuhodně rozsáhlý a vznešený, ale zároveň vzrušený a
chmurný jest všeslovanský svět, který se koří jeho vyvolené a v němž vládne
jeho pomyslná belle-mere Sláva: náleží do něho nejen obrovské panství ruské,
ale i veškerá minulost Slovanstva, idealisovaná a monumentalisovaná podle
Herdera; válečné i kulturní dějiny Slovanů, promítnuté fantasticky až na práh
středověku, vybízejí k hrdosti, ale osudy vyhynulých a vyhubených Slovanů při Labi a
Baltu volají o pomstu; moře omývá hranice této veleříše, kterou v klasické idyle
tekou mohutné řeky a nad níž šumí symbolická a mytologická lípa, posvátný strom
celého kmene. Když se pak Kollár vrátil z Německa do vlasti, aby převzal v
Peštbudíně nevděčný úřad evangelického kazatele pro obec slovenskou, jal se z těchto
prvků tvořiti jednotnou komposici, která jakožto "Slávy dcera" ho od r. 1824
proslavila po celém slovanském světě.

Sonety, tu prosycené milostným blouzněním, onde zasvěcené mužné refleksi
hloubavého ducha, byly podřízeny jednotnému plánu sentimentálního putování po
různých krajích slovanských, která připomíná Byronova Childe Harolda a na
konec doplněny slovanským inferno a paradiso a la Dante; z Danta pochází i
doprovod Milka a Míny, kteří básníka neustále vzdělávají ve vědomostech
historických, archeologických a mytologických. Jsou v tom prvky antické vedle
romantických, středověká alegorie vedle moderní politické poesie, dílo obraznosti vedle
nesnesitelné pedanterie učenecké. Ale sloh v celku jest klasicistický se svým
patrným sklonem k rétorice, se svými umělými antitesami, apostrofami a
personifikacemi, se skvělými partiemi kazatelskými a piisobivým visionářstvím, nad nímž bdí

7

97