čemž volba originálů znamenala program a způsob ztlumočení nezvyklé dotud
cvičení básnického slohu. Nestačilo mu ovšem rokokové básnictví, které hravě baví
a lehce poučuje, nýbrž sáhl po vzorech nejvyššího básnického typu, Miltonovi,
Chateaubriandovi, Goetheovi a čestně se s nimi vyrovnal. I ve vědecké literatuře,
kterou až do jeho doby psali jeho krajané německy a latinsky a kde on bezpod.
mínečně žádal mateřštinu, se za nejskrovnějších začátků osvědčil maximalistou,
neboť vedle českého dějepisu a českého mluvnic tví, pro něž byly v tradici
předpoklady, požadoval i písemnictví filosofické, kritické a estetické, pro něž bylo
nutno tvořiti i terminologii. Podařilo se mu to a nad to vzbudil celou školu
vědeckých pracovníků, kteří také o přírodních vědách se jali psáti po česku; byl
mezi nimi i slavný fysiolog Jan Ev. Purkyně. Vlastní díla Jungmannova můžeme
označiti jako sběratelská, ať to jest "Slovesnost", ať bibliograficky pojatá "Historie
literatury české", ať monumentální "Slovník českoněmecký"; poslední dvě jsou
zároveň naplněním i prohloubením vědeckého programu Dobrovského, ale v
duchu romantickém. Ve všech vedle ohromného materiálu, zvyšujícího sebevědomí
procitajícího národa, budilo nadšení národně kulturní etos, postavě a povaze
patriarchově vlastní; to svítí i z Jungmannových publicistických projevů, sto·
jících na pomezí kritiky a žurnalismu a vždy pod praporem humanity a
národnosti.

V nejbližší družině
Jungmannových
osobních přátel a
vrstevníků neukazoval se před
Kollárovým příchodem
do Prahy žádný básník,
schopný nejen vzletu,
ale i vývoje, ač
patriarcha bděl starostlivě nade
všemi veršovanými
pokusy, které jeho
autoritě a kritice mladí
spisovatelé předkládali. Z
nich Antonín Marek
(1785-1877), ušlechtilá
učenecká hlava sice bez
myšlenkové původnosti,
ale značné jazykové
síly, uplatněné při
tvorbě novočeského
názvosloví filosofického,
užíval klasicistických
ód a epištol k účinné
buditelské publicistice
a připravil jak
smělými politickými
výhledy, tak odvážným
rusofilským
panslavismem stezku Kollárovi.
V Milotovi Zdiradu
Polákovi (1788-1856),
typickém vojáku
napoleonských válek, jenž

Diiblerova rytina k Polákově "Vznešenosti přírody".

96