a vkusu; v uměleckém díle žádali dokonalý souhlas obsahu a formy; vzhliželi
k antickým vzorům a formám, ale bez zotročilosti napodobitelů, naopak s
přesvědčením, že moderní literatury jsou jim rovnocenny; hledajíce ideální
typičnost, neztráceli smyslu pro individuální karakterističnost. Jsouce duchy spíše
teoretickými než básnicky tvůrčími, vypracovali literární program, který setrval
po půl století v platnosti a obecně byl uznáván, i když se jeho realisace měnila
podle nástupu literárnich pokoleni. Český klasicismus slovesný, slohově příbuzný
výtvarnému empiru, nevytvořil až na Předzpěv Kollárovy "Slávy dcery" jedi.
ného mohutnějšího díla básnického, zvláště v složitějších druzích poetických,
jako drama neb román. Příčiny toho byly mnohonásobné: ani v společenském
životě ani v slovesnosti národa teprve se probouzejícího nebylo nutných před.
pokladů; většina z klasicistických spisovatelů se předčasně odvrátila od básnictví
k vědě, a ti z nich, kdo setrvali při poesii, překlonili se k hodnotám romantickým;
inspirace u nich byla spíše knižni než životní, a proto i nejsilnější jejich fuga
nezaznivá básnicky, nýbrž rétoricky. Pokud se nestali historiky a filology, kteří
naplnili a namnoze zdokonalili národně naukový program Dobrovského, odkázali
potomstvu cenné a podnětné dědictví v teorii literatury, v poetice a estetice,
dílem i ve filosofii; hásnický vrchol klasicismu českého, "Slávy dcera", a sourodé
s ni části "Růže stolisté" vynikají v partiích meditativních a exhortativních,
nikoliv v kusech, podnícených vzruchem citu a obraznosti.

Podlc jejího zároveň autoritativního i milovaného vůdce jmenujeme tuto
periodu dobou Jungmannovou; mistr sám má tu předchůdce nerovnoměrného
duchem i povahou, Jana Nejedlého (1776-1834). Básnicky podružný člen družiny
Puchmajerovy, jejíž rokoko doplňoval idyličností a sentimentalismem, octl se v
popředí literárniho života jako redaktor prvního časopisu vyššího slohu, "Hlasatele".
Do jeho sloupců vložil to, co jest mnohem hodnotnější než jeho suchopárné
překlady z poesie moderní i antické a než jeho gramatické ochotnictví: projevy
jazykového vlastenectví v duchu málem romantickém a slovansky uvědomělém. Ač něco
mladši Josefa Jungmanna, jenž byl také spolupracovníkem "Hlasatele", jevil se
romantické generaci jako zkostnatělý zpátečník s copánkem v týle a s
veleslavínskou feruli jazykového konservativce v ruce; skutečné zásluhy obstarožného
panice a samolibého milostpána byly vlivem štiplavé satiry Čelakovského brzy
zneuznány.

Josef Jungmann (1773-1847), povoláním i celou povahou profesor -
úřední dráhu ukončil jako ředitel gymnasijní - nebyl vlastně ani básnikem, ani
vědeckým badatelem; podle myšlenkové originality se nemůže měřiti s Dobrovským.
Tvůrči schopnost projevil v jediném oboru a to právě v onom, kde jí vzdělanost
a literatura jeho národa tenkráte potřebovala nejvíce: v oboru jazykovém. Maje
jako důstojný stoupenec Herderův a Goethův smysl pro organický vývoj, přisoudil

. jej také řeči a ač si neúnavnou činností shěratelskou opatřil sám rozsáhlou znalost
slovního pokladu, který poskytovala stará literatura i lidový usus, neuztrnul na
něm. Byl přesvědčen, že pro nové vztahy a představy života vědeckého i básnické·
ho jest nutno vytvořiti nové výrazy a odvážil se toho v neologii, která se staršímu
pokolení kolem Dohrovského musila zdáti dobrodružnou, zvláště programně
promyšlené přejímáni slov z ruštiny a polštiny mělo ráz revolučniho novotářstvÍ.
Ale vývoj ukázal, že byl Jungmann veden - opíraje se o vědomosti, stejně jako
o instinkt - citem zcela správným; i básnická mluva i vědecká terminologie jeho
se ujaly a záhy učinily i řeč bible Kralické i veleslavínskou češtinu zastaralými.

Tohoto nového nástroje, ovládaného podivuhodnou rukou jazykového
virtuosa, použil Jungmann k uskutečněni dvojiho programu: básnictví v duchu
klasickém a vědy národní. Jsa jemně vžívajícim se vnimatelem a všestranným mistrem
formy, nikoliv však básnikem tvůrčím, spokojil se v poesii překladatelstvím, při

95