projevily přece náběh k samostatnosti, že do vlastenecky a demokraticky
horujících činoher rozstříhávaly kroniku Hájkovu a že se pokoušely o místní frašku
pražskou, vtipně zasazenou do zvykového rámce drobného měšťanstva i
živnostnictva. Kusy ty se většinou ztratily, a také jejich autoři, "vlastencové z Boudy",
zapadli se svými osudy beze stopy; dobrodružná legenda opřádá tragický život
nejzajímavějšího z nich, dramatika a herce Václava Tháma. Víme jenom, že
divadlo mu bylo životní láskou a kletbou; nemůžeme posoudití, zda do scénického
tvoření vnášel něco originálního; neodvažujeme rozhodnouti, pokud ho vzněcovala
alespoň jiskra uvědomění skutečně uměleckého.

Tím památnější jest počin první uvědomělé a pevně zorganisované
novočeské básnické školy, kterou od r. 1795 vedl vtipný a vzdělaný kněz Antonín
Jaroslav Puchmajer (1769-1820), filologický ochotník a slovanský nadšenec,
když mu byl právě V. Tháma ukázal cestu opět o pět let dříve, prvním
novočeským básnickým almanachem, který jest však spíše pohledem nazpět než
krokem kupředu. Ač mezí jeho druhy nechybělo aní stoupenců náboženského
patosu Klopstockova a ač sám v několika ódách dovedl vyjádřiti předklasický vzlet
myšlenky, doprovázené vzníceným citem, přece vybudoval svou poesii na kultuře
rokoka, které poznal na německých a polských vzorech a v němž hru mílostného
i pijáckého požitku ctil stejně jako epigramatickou moudrost bajky - při
nepěstěnosti jazykového a veršového nástroje, jímž vládl, nelze se nepodivovatí jeho
občasné gracií, skutečně lafontainovské. Nejsou to však Puchmajerova drobná,
křehká a vrátká dílka, jež udržují trvalou pamět tohoto slunného iniciátora. Jest
to dvojí podnět, který se osvědčil trvale správným: Puchmajer v době krajniho
utilitarismu společenského i národního vytkl básnictví autonomii a v důsledku
toho se jal je i formálně pěstovati jako umění a první poukázal k tomu, že
vedle básnictví západního může v Čechách také písemnictví slovanské působiti
jako vzor a zdroj inspirační.

Jeho básničtí přátelé, mužové nejen vlasteneckého nadšení a obětavosti,
ale také značného literárního vzdělání a vkusu, které v pevnou jednotu spiala
věrnost přízvučné prosodii v duchu Dobrovského proti časoměrnému nadšení
turbulentních mladých klasicistů z družiny Jungmannovy, odvažovali se osobivě
na básnické úkoly, s něž nebyli. Ušlechtilý a suchopárný kněz Vojtěch Nejedlý
vyráběl neúnavně hrdinské a náboženské epopeje z českých dějin, marně se
pachtě za vavřínem románských epiků renesančních i zbožňovaného Klopstocka;
rozmarný patricij bonvivantských zálib, Šebestián Hněvkovský, jemuž se
podařila nejedna parodistická balada, pokoušel se vytrvale o burleskní epos s
obratně volenou látkou z domácích pověstí, ale slohově bližší vídeňskému
Blumauerovi než světovému Tassonimu neb Popeovi.

Básnické rokoko školy Puchmajerovy i se svou anakreontikou a idyličností
se hlásilo zřejmě k románské kultuře, i když ji přijímalo někdy německým,
někdy polským prostřednictvím a i když se občas snažilo sestoupiti přímo k jejím
původním kořenům antickým; stálať vůbec barokní a rokoková Praha za XVIII.
století, hlavně ve svých vznešenějších vrstvách společenských, pod silným
vlivem vzdělanosti románské. Podstatně odlišné poměry hyly na Slovensku,
které mocně zasáhlo netoliko do národního obrození, ale také do vzniku a
rozvoje raného klasicismu českého; zásluha o to náleží především Slovensku evan·
gelickému za vedení jeho kněžstva, udržujícího vytrvalé spojení se zahraničním
protestantismem. Slovenská tradice bihlická, tak významná pro zachování
jazykové jednoty československé, připravila zároveň s reformačním humanísmem
duchy pro sociálně etické snahy osvícenské, spolu však učinila je vnímavými
pro spiritualismus předklasických a klasických básníků, hlavně pokud vycházeli
z germánského prostředí, nejen Němců, nýbrž i Angličanů, zvláště inspirace
ná
93