ských válek rozšířila mezí Slovany. Byla politicky původu francouzského, ale
ideovou výzbroj jí poskytli hlavně myslitelé němečtí od Herdera po romantické
filosofy, kteří vesměs hledali splnění pravé lidskosti v projevu osobitosti národní
a v uspokojení národního sebevědomí. Citové ovzduší německých válek "za
osvobození" přenášelo i k nám nové patos nacionalistické, ba tamní a tehdejší
pallgermánství působilo vydatně na vznik a rozkvět mladistvého panslavismu
českého.

Vídeňská vláda Františkova, řízená zásadou absolutismu policejního a
přestrašená převratem francouzským, snášela, ano někdy i podporovala národní
myšlenku českou, pokud v ní nebylo prvků revolučních a pokud jí sama mohla
použíti pro potřeby svého státu, zeslabeného nejen hospodářsky. I podařilo se jí
získati v některých předácích nacionálního hnutí občany sice loyální, ale přece
pozorné k výbojům sousední velké říše slovanské. Vedle panslavismu
rusofilského ozývá se však v politických koncepcích obrozenských hlasitě i
austroslavismus, z Vídně podporovaný, kdežto až do čtyřicátých let marně
nasloucháme, zda se z vlasteneckých projevů českých básníků a publicistů přihlásí ke slovu
tradicí posvěcená myšlenka samostatnosti státoprávní. Až po Pa.lackého jest
politický obsah obrozenský chudičký a nedůsledný, a češství buditelské obklopuje
horoucí citovostí myšlenkové jádro zcela skrovné.

Osvícenské hnutí přicházelo do barokních Čech, dlouho sevřených tuhou
kázní jesuitské protireformace i ztrnulostí novoscholastického názoru, za vlády
Marie Terezie a Josefa II. ze Saska a zvláště z Vídně a bylo v nejednom svém
předním představiteli souběžné s oficiální germanisací. Popularisovaloť německý
racionalismus, německou kritičnost, německou humanitu, ale i německé střízlivé
utilitářství, a právě jen tímto prostřednictvím se šířily také na naší půdě
anglický naturalismus a francouzská skepse. Podstatnou složkou nového nazírání,
obracejícího se ostře proti myšlenkovému a slohovému "barbarství" katolického baroka,
byl nový humanismus, vzdělaný horlivým studiem latinské literatury a filosofie,
jenž u hlav nejlepších postoupil až k ciceronovské ideální syntése rozumové
vzdělanosti a mravní ušlechtilosti - kult antické humanity předcházel u nás v XVIII.
stol. před kultem humanity herderovské a vystřídal s ním až hluboko do
romantiky náboženskou humanitu křesťanskou. Tento prvek není důležitý jenom proto,
že skoro ve všech spisovatelích, zvláště pak básnících z úsvitu národního
obrození žil uvědoměle odkaz latinské poesie, horlivě překládané a napodobené, ale
i ježto tento humanismus osvícenský se stal předpokladem literárního klasicismu
následujícího pokolení, ovšem s tím rozdílem, že čím dále tím silněji, za
patrného vlivu učenců a básníků německých, se přechyloval i u nás zájem od antiky
římské k antiee řecké.

S novými myšlenkovými proudy a to namnoze z původních pramenů, hlavně
francouzských, seznámili se nejprve šlechtici; mezi nimi shledáváme i první
přivržence svobodného zednářství, jehož vliv na naši obrozenskou vzdělanost bývá
však nemírně přeceňován. Na pražskou universitu pronikaly pokrokové nauky
západu zároveň se sekularisací studia, prováděnou shůry pomocí německých
profesorů, povolaných ze Saska; jejich osvícenský humanismus se snášel s
uvědomělým a propagačním němectvím a působil na mladé vzdělanstvo, zvláště také
zdůrazňováním estetického prvku v životní kultuře. Když byl již za prvních let
vlády císařovniny v Olomouci učiněn úspěšný pokus o učeneckou akademii
osvícenskou, převzala v 70. letech v Praze Societas Scientiarum Bohemica, kterou
I'Ísař Leopold II. povýšil na Královskou Českou společnost nauk, zásluhou svého
zakladatele přírodovědce Ignáce z Bornů, vlastní vedení vědeckých snah ve
vlasti a dovedla uhájiti jeho samostatnost proti rakousky centralisačnímu úsilí
oficiálních osvícenců vídeňských. Ačkoliv Učená společnost, pěstující stejně
du
88