postavil proti nim Josef Kaizl koncepci vlastní, která cetým ražením ukazuje
k liberálnímu politikovi a jest památna tím, že hnutí myšlenkové a literární za·
řazuje do dějinné souvislosti politické. Shledáváť jeho jádro v idei národního
sebeurčení, jak ji formulovala stá to vědecká filosofie francouzské revoluce a jak
za ni povstala Evropa ve válkách napoleonských; co bylo Jungmannovi ideálním
požadavkem, to vztyčil pak rok 1848 jako veřejný program, dovršuje pak národní
obrození.

Plodnějšími a správnějšími, než Masarykovy domněnky, temcnÍcÍ z je.
ho filosofie dějin, se ukázaly podněty důkladného znalce vědeckého života
v Čechách v XVIII. věku, Josefa Hanuše. V učené mikrologii podal důkazy o tom,
že to byla především státoprávní šlechta česká, jakožto strážkyně politické tra·
dice, která uvítala a podporovala všecky snahy, čelící oficiální germanisaci vídell·
ské: užívání mateřštiny ve školách a úřadech, její praktické studium i vědecké
zkoumání, historismus jakožto výraz lásky k minulosti a vlastivědu jako projev
lásky k přítomnosti zemské - nikoliv josefinští reformisté, nýbrž domácí tradi·
cionalisté stáli u kolébky hnutí národně obrodného.

Tyto tradicionalisty osvětlil historik Josef Pekař všestranně a nově. Ukázal,
že jejich nepřetržitou řadu možno sledovati až do doby pobělohorské, kdy ušlech·
tilí vlastenci katoličtí se odhodlávají odčiniti důsledky národně politické porážky;
až do XVII. stol. sahá zvýšená, citově zabarvená péče o jazyk mateř .. ,ký, záliba
v staré literatuře, soustavné studium dějin za účelem vlasteneckého uvčdomění,
ano i první počátky slovanského vědomí-v popředí těchto snah kráčí katolické
duchovenstvo, vedené členy Societatis Jesu. Utajeny celé století pod povrchem
a projevujíce se sotva znatelně, nabudou tyto české národní snahy a tužby inten·
sity a průbojnosti za věku císaře Josefa II., jenž byl jejich nejtužším odpůrcem.
Zvláštním dějinným paradoxem nacházíme, právě v době mocného rozmachu
německé národní myšlenky a sebevědomé úřední germanisace, stoupence kulturní·
ho i politického češství nejen mezi šlechtici, kteří cítili se zemí, pyšnili se její
minulostí, dovolávali se svých předků, neznali však jejich jazyka, nýbrž i mezi
intelektuály cizího původu, strženými silou čisté myšlenky pro českou věc; tito
Nosticové a Kinští, Bornové a Voigtové nebyli Čechy méně rozhodnými než uvě·
domělí sedláci rázu Vavákova. Násilná germanisace zaslepených centralistů a
protihistorický radikalismus osobivých osvětářú vzbouzí prudký odpor, jenž se
může veřejně projeviti za nové svobody myšlenkové i tiskové; jak příliv nových
ideí z ciziny, příznivých tendenci národního sebeurčení, tak stoupnutí občanské·
ho blahobytu ve všech vrstvách podporují kulturní ruch; francouzská revoluce
i napoleonské války doplní starou politiku státoprávně stavovskou plodnými
podněty národně demokratickými. V této formulaci pohlíží historická věda na
národní obrození dnes, práva jsouc i jeho tradičním domácím i jeho obecně
evropským kořenům.

Ačkoliv české národní obrození bylo vlastně dokonáno teprve obnovením
českého státu r. 1918, kdy Československá republika vstoupila jako svéprávný
celek mezi evropské státy, přece jest osvědčeným zvykem označovati tím názvem
jenom jeho první, předpolitickou, jazykově literární fázi, sahající do r. 1848
a zabírající tudíž asi šedesát neb sedmdesát let. Vystřídaly se v něm dvě gene·
race, které si byly navzájem tak cizí jako si bývají otcové a děti, osvícenci, tkvě·
jící kořeny v XVIII. věku, a romantikové, vyrostlí v ideách francouzské revoluce
a více ještě myšlenkové reakce po Vídeňském kongresu.

Kdyby šlo jenom o dějiny ideového hnutí, které se projevovalo zvláště ve
filosofii dějin, ve vědecké kritice a metodě a v názorech náboženských, vystačili
bychom snadno s touto dichotomií osvícenství a romantiky; pro výklad vývoje
slovesného jest příliš jednoduchá. Zde následují za sebou v rychlém sledu, ale

86