nomní zjev to, co ve stejné době na jiných místech evropské kultury vykazuje
analogie zcela pri'lkazné: u všech národú slovanských shledáváme národně
literární obrodu a u všech ji múžeme uvésti v souvislost s ideami francouzské
revoluce i napoleonských válek, které i v Německu přivedly nebývalé zesílení
národního citu a v dúsledcích toho také znacionalisování vědy, literatury a
uměnÍ.

Právě zde nasadila rádlo positivistická kritika oné starší romantické
koncepce. Nejprve zamítla sentimentální a nevědeckou představu zázraku;
nahradila příliš emfatické heslo národního vzkříšení přesnější formulací
národního obrození; podala namáhavý a prúkazný dúkaz, že česká myšlenková a
slovesná tradice v XVIII. věku nebyla úplně přervána. Evropského svého školení
a historicko filosofického svého rozhledu použili tito badatelé, se zakladatelem
moderního literárního dějepisu v Čechách Jaroslavem Vlčkem a spolehlivým
monografickým pracovníkem Janem Jakubcem v čele, k tomu, aby český vývoj
vepiali do mezinárodní souvislosti a aby vyložili vliv západních ideí i
slovesných forem na českou literaturu. Neušli při tom běžnému omylu vědeckého
positivismu, zaměnivše podmínky za příčiny. Podle jejich názoru obrozenský
proces český, jsa jenom částí evropské emancipace na rozhraní XVIII. a XIX. stol.,
byl přivoděn jednak společenským a hospodářským uvolněním lidu za
osvíceného despotismu, jednak přílivem reformních ideí racionalistického hnutí; teprve
v národě, takto zbaveném okovú, se probudila stará myšlenka národnostní, aby
se ujala vlády nad duchy. Tímto výkladem bylo leccos ze starších představ
postaveno přímo na hlavu: nacionalismus, jazykový, kulturní i politický, sesazen
s místa vúdčího principu a vymezen jako zjev jenom prúvodní; vídeňský
josefinismus, který dříve pojímán jako politický systém, proti němuž se národní hnutí
obranně se vším dúrazem obracelo, oceňován pro své hodnoty myšlenkové a
hmotně reformní jako vlastní strújce tohoto hnutí; osvícenští germanisátoři
XVIII. věku, kteří v kultuře a literatuře prováděli vídeňský program, se octli
mezi předchúdci českého národního osvobození; při ztotožnění obecné
emancipace kulturní a hnutí výslovně českého zapomenuto na to, že ve velmi
rúznorodé habsburské monarchii společný blahodárný podnět shora měl právě jenom
u Čechú (a u některých menších slovanských skupin) výsledky, které přišly
vhod rozvoji národnosti.

Dosti záhy ze samého středu této nové historické a krítické školy, která
s dúsledným revisionismem spojuje kosmopolitickou orientaci, ozvaly se názory,
jevící se někdy jako doplnění, jindy jako korektiv, ba, v důsledcích i jako
popření základní koncepce; občas jest v nich patrný návrat k staršímu nazírání,
ovšem bez jeho romanticky citového přízvuku. Kritice podrobeno zvláště mínění,
jakoby stěžejní ideje národního obrození pocházely vlastně z ciziny, a zahájeno
pátrání po jejich virtuálních zdrojích v tradici domácí. Nejodvážněji a spolu
nejlibovolněji si tu počínal T. G. Masaryk se svou "filosofií českých dějin".
Snažil se dovoditi, že české obrození ve svých vůdčích duších vědomě pokračuje
v myšlenkách náboženské reformace české, a jmenovitě, že humanita, kterou
hlásají tito vybraní, ale representační mužové, přes své prvky vzaté z
herderovského a romantického idealismu německého, není než obměnou křesťanských
zásad Jednoty bratrské. Požadovanou zde souvislost s reformační tradicí lze
připustiti leda u některých evangelicky vychovaných osobností, které do
národního obrození vyslal moravsko-slovenský východ; jimi se však obsah hnutí
zdaleka nevyčcrpává. Ale hledati příbuzenství, ba příčinný vztah mezi moderní,
demokratickou humanitou a křesťanským ideálem reformačním, jest leda
aprioristickou potřebou ducha, zachváceného, přese všecek racionalismus, náboženským
mysticismem. Sotva pronesl T. G. Masaryk s prudkou naléhavostí své hypotésy,

85