ale také děd dnešního sebevědomého agrárníka, který diktuje zpravidla svou
vůli celému mladému státu.

Lidová lyrika duchovní se se světskou písní prostonárodní měřiti nemůže.

Neprošlať, na rozdíl od lidových legend náboženských, přednášených hlavně při
koledách po paměti a uchovávaných ústní tradicí, oním typickým procesem,
kterým jest podmíněna svébytnost slovesné tvorby prosto národní. Opírala a
dosud se opírá o tištěné kancionály katolické a evangelické, jež s generace na
generaci odevzdávaly písňový poklad původu někdy až staročeského, značnější měrou
českobratrského, ale hlavně protireformačně barokního; tyto knižní pomůcky
bránily svobodnějšímu tvoření a smělejšímu přetváření, oč dbala i přísná
censura církevní, které se arciť nepodařilo vnutiti lidovému vkusu čísla stroze
dogmatická a suše moralisující. Nábožný romantik z družiny Čelakovského, Kamarýt,
který sbíral duchovní písně již na prahu let třicátých, nenašel ve svém
jihočeském domově čísel tak starobylých jako přísný kněz s hlubokým smyslem pro
lidovou duši, Sušil, jemuž o lidský věk později Morava a Slezsko nabízely látku,
pochozí až ze století XVII. - ani Čechy, ani Slovensko, nýbrž Morava a
Slezsko jsou pravou kolébkou duchovní lyriky, pronikající z chrámu do chalupy
i na pole, aby provázela práci a dumu. Události a slavnosti církevního roku,
úkony a příležitosti svátostné, zvláště pohřeb a některé části svatby, pouti a
procesí dávají této zlidovělé produkci rámec, ale nehledíc ke skladbám legendárním
a k projevům eschatologickým, nejvýše stojí beze sporu čistá lyrika, kde se
srdekřesťanovo oddává službě boží, rozplývá láskou k Spasiteli a jeho Matce, kde
po pelyňku hříchu okouší slast nebeské milosti. Právě na těchto číslech, ať
vykvetla v románském katolictví či v německy orientovaném protestantismu,
poznáváme silné názvuky na umělou barokní lyriku XVII. věku, na náboženský
marinismus s jeho obrazovými girlandami a metaforickou květnatostí, na
združený kult smyslové rozkoše a dráždivého utrpení, na pastýřskou galantnost, která
se dvoří až do titěrnosti tu rajskému Beránku, onde spanilé růžičce Marii.
Také v této oblasti lidové poesie potvrzuje badání, že jí vlastní a nejvýraznější
tvář dalo období barokní a rokokové, kdy jinak v krásném písemnictví duch
českého národa mlčel, maje ústa zapečetěna veřejnými a kulturními poměry.

Jest nesprávno, jestliže literární dějepisci čeští zpravidla nadobro opomíjejí
a podceňují slovesné svědectví, které pro XVII. a XVIII. století nabízí anonymní
a kolektivní poesie prostonárodní a jestliže její studium odkazují výhradně
etnografům. Znalostí, rozborem a výkladem této bohaté větve národního umění
českého se vyplní mezera zející v naší duchovní tradici mezi Bílou horou a
obrozením, zároveň však se odhalí i důležité virtuální zdroje pro umělou tvorbu
romantickou ve věkn XIX. Odsud se vysvětlí i povahové rysy, které byly mravním
základem velkého hnutí probuzenského i vlastní zárukou jeho úchvatného zdaru.
Jeden z nejspolehlivějších a nejnestrannějších znalců českého lidu, Alois Jirásek,
praví o tom v syntetickém obraze českého národního karakteru, jejž označuje
jako cholerický: "Čcský lid snadno se rozehřeje, zanítí i vzplane, rychle podléhá
entusiasmu, běží-li jmenovitě o národní čest aneb o věc pro něj důležitou, ale
také v nadšení svém mnoho vykoná a vydrží. Svědčí Cl zdravém jádrn, o
nezdolné životní a mravní síle českého národa, že za těžkých poměrů, kdy jazyk
jeho byl vyloučen ze školní účasti, porozuměv svým národním buditelům, tak
záhy se probral a podporoval vše, co bylo na zvelebení jeho jazyka i
národnosti, že za sto let se jako obrodil a pokročil tak, že ve vzdělanosti nijak nezůstal
za jinými i pokročilými sousedy svými."

6*

83