Lidové frašky, které k nám vnikaly vlivem vlašských a vídeňských hereckých společností a často se omezovaly na drastickou inscenaci anekdoty s pikantními jednotlivostmi a obvyklým výpraskem,můžeme sledovati až do XVI. století, kdy se nějaký venkovský vzdělanec posmíval v masopustním rámci sedlákům; v podobných fraškách hrubá komika situační a šaškovité extemporování docela zakrývaly spíše satirickou než realistickou povahokresbu. Pravá povaha lidového drama jest tu zachována úplněji v jediné formě, jako hra loutková. Její souvislost s dramatem kočujících společností, které přicházely ze severu do Čech, její příbuzenství s lidovým divadlem italským a zvláště s jeho bujně rozkvetlou a vydatně lokalisovanou veselohrou vídeňskou jsou více než pravděpodobny, ale vcelku můžeme české skladatele loutkových her sledovati do XVIII. století a do první polovice XIX. věku, kdy si i nejoriginálnější z nich, jako vynalézavý Jihočech Matěj Kopecký, praotec celé dynastie loutkářské, pro své hry loupežnické, rytířské, kouzelné, knížecí, historické a selské brali vzory z domácího dramatu, valnou většinou německy orientovaného. Dvě stále se vracející postavy českého loutkového dramatu nesou pečeť velmi pronikavé adaptace v duchu lidově českém. Jednou byl nezbytný miláček dětského obecenstva- český arlecchino, Hanswurst či Pickelhering, panský sluha a résonér kusu v jedné osobě, který s příklonou k vídeňskému vzoru slul Kašpárek (Kasperl); v něm, jako kdysi v moudrém bláznu Palečkovi, došel ztělesnění lidový humor, silnější než poměry, kterým si lid vypomáhal v dobách zlých. Druhou typickou figurou, od Kašpárka zpravidla pokoušenou a napalovanou, byl pan Franc ze zámku, nadutý, panovačný a směšný panák v podobě patrimoniálního úředníka z doby selského poddanství - na něm si lidoví skladatelé zchlazovali žáhu za všecek útisk, silný zvláště v XVIII. věku za panského rokoka. Ale ani zlomkovité lidové drama ani rozvitá lidová prosa se nemohou cenou, významem a vlivem rovnati lidové písni české; jeť z nejvzácnějších pokladů národní kultury vůbec. Sotva se jí pod vlivem německé romantiky dostalo pozornosti, stala se v hudebním i slovesném umění plodným principem a zůstala jím skoro po celé století. V české hudbě stačí uvésti jména, jako Smetana, Dvořák, Janáček, v české poesii osobnosti, jako Čelakovský, Erben, Sládek, Wolker, aby rázem byl její požehnaný vliv patrný; jsou to vesměs tvůrčí umělci, nikterak napodobitelé, kdo tu čerpali ze živého zdroje lidové písně pro podnícení své tvořivosti a zároveň v zdravé sebeobraně proti vtírajícímu se principu vábivé, ale bezbarvé mezinárodnosti; pro českou umělou lyriku znamenal vliv lidové písně zpravidla soustředění k podstatnému, protiváhu proti živlům ornamentálním i rétorickým, vybídnutí ke zkratce, pregnanci a koncisnosti. Mohutné souborné dílo Erbenovo, "Písně národní v Čechách", které se jako ztělesnění romanticky básnického názoru o umělecky vůdčím významu prostonárodních písní jakožto "hlaholů národu prvotního" může srovnávati se slavnou programní publikací Arnimovou a Brentanovou, vyšlo až v letech čtyřicátých, tedy o celý lidský věk pozděj'i, než "Des Knaben Wunderhorn", ale předcházela jej nejen horlivá činnost sběratelská, nýbrž i zásadní disklHie o podstatě lidového zpěvu. Po zajímavých nábězích v osvícenské době, hájí slovansky zanícený básníksběratel Čelakovský názor, že národní píseň stejně jako národem přijatá skladba umělá má zrcadliti národní duši v její estetické i mravní spanilosti, kdežto etnograf-sběratel Rittersberk se zastává věrné dokumentárnosti spolehlivých záznamů. Stanovisko Čelakovského zvítězilo v letech třicátých a čtyřicátých básnicky, k vědeckému pojetí Rittersberkovu se dopracovala etnografie až po několika generacích; Erben ve svých sbírkách, které se postupně rozšiřovaly na veškerou oblast českou, vyhověJ mimoděk oběma požadavkům, estetickému i naukovému. Zatím rostly sbírky prostonárodních písní ve všech končinách vlasti; Čela· 76