nový tón do teskné, vroucí, niterné melodie pietismu. Ale brzy pozbyli jazyka,
vědomí souvislosti s domovem, smyslu pro jiné hodnoty než uzounce konfesijní;
jako tolikráte byli ti, kdož se v dějinném konfliktu mezi domovem a vírou
postavili na stranu víry, předurčeni pro osud tragický: byly to mrtvé větve odpadlé
od živého kmene národního.

Zatím doléhaly na domov, málem po celé století od polovice XVII. až do
prostředka XVIII. věku, duchovní následky třicetileté války a jejích
hospodářských i politických pohrom. Čechy vojnou zničené a obrácené do třetiny v poušť,
vylidněné krvavými exekucemi i násilnou emigrací, zbavené domácí šlechty a
vydané konfiskacemi v moc cizích kořistníků ochotně nobilisovaných, ochromené
hospodářsky, víc a více připravované o své staré výsady státoprávní prožívaly pod
tuhým žezlem mocných barokních Habsburků zřejmý úpadek vzdělanostní; byl
mnohem delší a důsažnější než přerušení kulturní tradice husitskou revolucí v XV.
století. Nejosudnější bylo, že se tak zúžila vrstva, činně se účastnící duchového
života. Ježto šlechta byla zprvu zromanisována a pak se postupně poněmčila, ježto
měšťanstvo obecně ochuzené se odvracelo lhostejně od vzdělanosti, k níž ovšem
lid řemeslný a selský v jejích vyšších útvarech neměl přístupu, připadla starost
o kulturu a s ní o písemnictví skoro výhradně kněžstvu světskému i řádovému.
Tím byla za protireformačního období pobělohorského ještě zvýšena
jednostrannost vzdělanosti i slovesnosti, ovládající Čechy reformační od počátků husitství;
usilování i tvoření literární zachovávalo ráz tendenčně výchovný, přísně asketický,
neuznávajíc ani nepociťujíc potřeby jakékoliv autonomie.

Bylo sice výtvorem mužů učených, namnoze obeznámených s pokročilým
duchem ciziny, ale obracelo se skoro výlučně k lidovým, primitivním vrstvám a
přizpůsobovalo se jejich chápavosti, vkusu a zálibám, čímž si vysvětlujeme, proč
české barokní písemnictví stojí hluboko pod výtvarným uměním našeho baroka,
do něhož za inspirace z ciziny i s její pomocí vtělil český duch mnoho ze své
touhy po myšlenkovém rozletu, citové něze, smyslové vášnivosti. Barokní výtvarníci
stavěli, tesali, malovali svá díla z návodu i na zakázku, podle vkusu a pro rozkoš
stavů vznešených, barokní veršovci, dramatikové, řečníci spatřovali však své
obecenstvo ve věřících z prostého lidu, kteří jim také rozuměli a převzali jejich
slovesné výtvory i za vzory a východisko své anonymní, t. zv. prostonárodní tradice;
o vyšších oblastecb ducha se dorozumívali kněžští učenci a odborníci skoro
vesměs latinou, barokně přetíženou, bombastickou, rozvláčnou.

Bylo by nespravedlivo neuznati, že toto záměrné zlidovění slovesnosti,
zvláště homiletické a písňové, mělo i blahodárné následky, hlavně pro jazyk literární.
Mluví-li se o jeho úpadku na sklonku XVII. a pak v první polovině XVIII. století,
míní se tím úbytek tvaroslovné správnosti, pronikání germanismů, ale i prvků
románských do slovníka a částečně také do fraseologie, lhostejnost ke spisovné
tradici a normě. Do všeho toho si stěžují již hojní, často upřílišení puristé
doboví, činíce různé neústrojné návrhy k nápravě, novověcí posuzovatelé pak
vytýkají barokní češtině rustikalisaci, vedoucí až k zhrubění řeči. Tato, plynouc
hlavně z úmyslů popularisačních, byla však zároveň záchranou z papírové strojenosti,
do níž upadalo humanistické baroko veleslavínské a ještě více zámezný biblismus
Komenského; násilně zející propast mezi jazykem knižním a mluvou lidovou se
zacelovala. Smyslová názornost, projevující se silným živlem metaforickým, svěží
přízvuk citový, vyjádřený zvláště v bohatství epitet, výrazové marnotratnictví
v synonymice omladily řeč, a nejeden virtuos, pohrávající si až bravurně
jazyl"ovým nástrojem, doprovodil svou praksí horlivé počiny četných teoretiků, u nichž
však nadšením pro řeč a národ zpravidla bylo převyšováno hlubší vzdělání
filologické.

Katolictví bylo v době husitské i literárně zatlačeno skoro úplně do defensivy

63