latinskými spisy, nýbrž sáhne též po jeho českých dílech. Jsou i mimo odborné
práce pedagogické velice početné a obsahem rozmanité: zprvu v nich převládá
jó'zyková i filologická vlas.ivěda, aby pak skoro úplně ustoupila úsilí
náboženskocírkevnímu ve prospěch Jednoty. K bibli a ke kancionálu se vrací bratrský kněz
stále znovu, probouzeje však tím v sobě nikoliv básníka, nýbrž bohoslovce;
politický rozhled duchovního diplomata stýká se podivně s chiliastickými nadějemi
důvěřivého visionáře. V několika časových spiscích, inspirovaných zároveň
přemýšlením i utrpením v době nejtěžších nárazů osudových, našel Komenský pro
tragiku své pronásledované církve, jež jest zároveň tragikou poraženého národa,
výraz přímo lyricko-dramatický a řeč vášnivě naléhavou, v jejímž patosu
zapomínáme, že jest jednostranně ukuta z kovu biblického a nekalena v očistné vodě
jazyka živého. Nelze doposud čísti bez pohnutí vášnivé dialogy jobovské z
prvních let pobělohorských, "Truchlivý"; výkřiky zoufalství, prozářené slabým
paprskem naděje, které vytryskly ze srdce po míru vestfálském, katastrofálním pro
Jednotu, "Kšaft umírající matky Jednoty bratrské"; přímý odkaz zestárlého
exulanta, který ví, že se více do oblasti nevrátí, "Smutný hlas hněvem božím zaplaše·
ného pastýřc k rozplašcnému hynoucímu stádu." Zde se všude plnost vlastního
hoře předpodstatňuje silou mravního hrdinství v tragiku utrpení hromadného,
které se občas mučí výčitkami, že Hospodin, přísný, ale zároveň spravedlivý stihá
a tresce své věrné pro jejich vlastní viny.

J. A. Komenského rukopis z konce života.

61