a dar názorné karakteristiky nad pouhou přesnost suchých zpráv, řazených
většinou v mechanickém pořadí analistickém. V celku však reformační vliv, projevující
se v celkové koncepci snahami apologetickými a polemickými, které jsme viděli
u oficiálních dějepisců českobratrských, ukázal se silnějším než působení vzorů
humanistických, omezené na př. v latinské historii Jana Skály z Doubravky
(Dubravia) neb v české kronice Kuthenově skoro jen na floskule slohové - antický
duch nesestoupil v blahodárné své plnosti nikde na historiky české, pro něž
byly u nás podmínky velmi příznivé. Veliké události politické i náboženské
nedopřávaly generacím věku XVI. a XVII., aby v klidu vydechly. Šlechtici i města
zápasili s panovnickou mocí, která od nastoupení Habsburků na český trůn r. 1526
směřovala více a více k absolutismu a přísně trestala vzdorné rebely. Obě národní
církve, husitští utrakvisté i Čeští bratří, zápasily mezi sebou, ale odrážely zároveň
mohutnčjící sílu katolicismu, opírajícího se o přízeň habsburských vladařů a
vedeného řádem jesuitským. Od německého i švýcarského protestantismu přicházela
české reformaci podpora, alc spolu nebezpečí vnitřního rozkladu. Z rozbouřených
vln vzájemného boje všech proti všem se nořila občas vznešená myšlenka
náboženské snášelivosti a státně vlasteneckého dorozumění hlavních činitelů v zemích
koruny české. Pozorování takových dějů, stranických motivů i povah, které se za
nimi rýsovaly, mohlo podporovati psychologický bystrozrak dějepisců, jak se to
osvědčilo na př. pronikavě v monografické "Pražské kronice" Bartoše Písaře,
krítického straníka z časné doby Ferdinandovy. Místy nejen mezi Bratřími, ale i ve
vysoké byrokracii zemské i městské, v rodinných archivech šlechtických,
přistoupilo k tomuto chápání i odborné studium pramenů a dokumentii se smyslem pro
dějiny správní; uvědomělá osobnost archiváře a historika rodu rožmberského,
Václava z Břežan, vyniká tu nad ostatní.

Ale pracím, blížícím se k naukové výši, se nedostávalo valného zájmu čtenářů,
kteří si libovali v překladech kronik židovských a prvokřesťanských, v bezduše
sestavených kalendářích historických neb v zábavných, lehce vypracovaných
kronikách lidových, jež, obsahujíce celou minulost národní a oslavujíce ji pověstmi
a bajkami, budily jednak lásku k dávnověku, jednak povědomí dějinné kontinuity,
tak důležité pro cítění národní. U nejproslulejší z nich, kterou obratnou kompilací
bez kriticismu, ale s vydatnou vlohou fabulační vydal v duchu katolickém Václav
Hájek z Libočan r. 1541, zakrývá příjemný tón pohotového a rozmarného
vyprávěče jen nedostatečně libovůli podání namnoze bujně fantastického a
nevyčerpatelného v nápadech etymologických i vývodech rodopisných. Jako mohutná
památka pololidové prósy požívala po století obliby a vážnosti, kterou osvícenská kritika
důkladně otřásla a vlastenecká romantika nadšeně obnovila.

I v druhém slovesně vědním oboru, v němž se odedávna zalíbilo praktickému
duchu českému, v právnictví, se ukázal mocný vliv humanismu, a to nepoměrně
silněji než za doby Všehrdovy; recepce práva římskokanonického, souběžná se
sjednocovacím procesem práva městského, zlomila nakonec odpor jak důsledné
tradice domácí, tak nesnášenlivých zas tanců práv německých. Kancléř Starého
města pražského Pavel Kristián z Koldína (1530-1589), k jehož jménu se pojí trvalc
tento čin, měl metodické přednosti Všehrdovy, neměl však jeho národně etické
síly; hyl to výborný odborník, nikoliv však muž kulturně tvůrčí.

Na rozdíl od produkce populárně naukové stála beletrie v Čechách za XVI.
a XVII. věku neuvěřitelně nízko, neuvědomujíc si vůbec podílu na obecné
vzdělanosti a uchylujíc se většinou do nízkých vrstev beze vkusu a bez uměleckého
cítění; jest většinou anonymní a nejčastěji nepůvodní. Sotva stojí za útrpnou zmínku
ubohé rýmovačky, hned lascivní, hned mravokárné, v nichž není ani stopy po
fantasii a citu; nejplodnější jejich původcové, latinský šenkýř ševětínský, Šimon
Lomnický z Budče, a veselý kumpán kutnohorský, Mikuláš Dačický z Heslova,

55