právního. K právnímu odkazu české mínulosti, který stavěl jak nad právo německé,
tak i nad právo římské, se choval s vlasteneckou úctou "Knihy Rožmberské", Ondřeje
z Dubé neb Ctibora Tovačovského, ale nepřistupoval k němu jako pouhý sběratel,
nýbrž i jako humanisticky vzdělaný kritik, jejž v něm stále doprovázel osvícený
vyznavač spravedlnosti a právního citu. Takto kodifikují jeho "Knihy devatery
o práviech, sudiech i dskách země české" domácí právo správní, soukromé i
trestní, jak je vytvořila dávná tradice a jak bylo ohrožováno, namnoze za souhlasu
právníků humanistických, postupující recepcí práva římského; ve výkladě
proniká všude křesťanská lidskost a osvícený demokratismus, tak vzácný v české
společnosti, příkře rozvrstvené podle stavů. I provedl Viktorin Kornel ze
Všehrd, spisovatel jasného, zdobného, řečnicky důstojného slohu, v praksi to, oč se
@třetl v prudké polemice s latinsky píšícími a národně zlhostejnělými druhy:
nový názor, naplňující svět, postavil do služeb staré občanské skutečnosti svého
národa a vyjádřil svým jazykem mateřským - bez filosoficky odvážné
spekulace, naopak s příznačně českou praktickou střízlivostí a mravní opravdovostí
vytvořil dílo z oboru, který renesance tak vysoko povznesla pracemi
Macchiavelliho a Bodinovými.

Stanovisko Viktora Kornela ze Všehrd pak v XVI. století nadobro zvítězilo,
a výlučný humanismus latinských odborníků, přednášejících na Karlově
universitě neb slunících se v přízni církevních hodnostářů i vysokých úředníků
zemských v Čechách a na Moravě, se zvrhal ve veršované příležitostné hračkářství
beze šťávy a ducha, v němž si hověla zvláště družina básnických pochlcbník!.
kolem místosudího Jana Hodějovského z Hodějova; její obsáhlé "Farragines
poematum" jsou napěchovány ódami, elegiemi, epigramy, satirami z druhé ruky, s
reminiscencemi co nejhojnějšími, ale bez osobitějšího prožitku i výrazu. Zato
v klasické didaktice podali tito pozdní humanisté důkazy vyzrálé učenosti:
kdežto však odchovanec Erasmi'tv, Zikmund Hrubý z Jelení, syn Rehořův, se ztratil
5vému národu v Basileji, kde kriticky vydával antické klasiky a skládal
trojjazyčné slovníky, působil žák Melanchthonův, Matouš Kolín z Chotěřiny, trvale v
Praze, nejprve na universitě, později na vlastním soukromém učilišti a zabýval se
vedle skládání duchovních písní hlavně praktickým mluvnictvím a
slovníkářstvím. Pokud bylo na Karlově universitě, vědecky povážlivě ochablé, pěstováno
básnictví, dálo se to výhradně ze záměrů učebných a cvičebných. Jim sloužilo
jmenovitě školské drama, které se stejně jako v Holandsku a Německu řídilo
jednak Senecou, jednak Plautem a Terentiem a vedle látek biblických občas
sahalo i k vlasteneckým náměti'tm českým. Z těchto pokusů došel mimoliterární
proslulosti "Břetislav" od Jana Kampana Vodňanského, universitního předáka
v době bělohorské katastrofy; jenom latinsky a formami odvozenými projevoval
pozdní humanista svou trojí lásku: k českým dějinám, k Praze, k vysokému učení
Karlovu.

Český humanismus pozdější doby se neinspiroval již v katolické Italii, nýbrž
v protestantském Německu a v di'tsledku toho úplně pozbyl jasného
renesančního ducha, uměleckého smyslu, vztahu k púvabným darúm kvetoucího života:
okoral a zpedantštěl; místo Bononie a Padovy stal se Wittenberk heslem
humanistických studentú z Čech. Takto se i humanismus, jenž znamenal ve svých
začátcích vítané porománštění vyšší vzdělanosti české, stal posléze účaatníkem a
spoluviníkem úžasné germanisace vnitřní, doprovázející postupnou germanisaci zevní,
politickou i náboženskou. Ve wittenberské podobě jakožto Melanchthonova
litterata pietas proklestil si křesťanský humanismus cestu i mezi žáky Petra
Chelčického, tohoto úhlavního odpůrce vší moudrosti kolegiátské, do Jednoty Českých
bratří.

Sotva Čeští bratří opustili bohulibou samotu plachých sektářů v zapadlých

4*

51