písemnictví biblického přišel na řadu Petrarca, Poggio, Boccaccio, Lukian ze
Samosaty.

Z pololidových, polohumanistických řemeslníků literárních, pracujících méně
pro slávu než pro chléb a ochotně vyhovujících poptávce obecenstva, poněkud
vyniká rozvážný a neúnavný Řehoř Hrubý z Jelení, kališný měšťan pražský,
jehož četná zpracování spisů státnických, mravoučných, rozjímavých a
satirických zaležela namnoze v rukopise. Muži přísně nábožnému zůstává
cizí pravý duch renesanční i smysl pro krásnou literaturu; nemá také
vztahu k řečtině, k níž na sklonku jeho života počal jako filolog i jako
překladatel obraceti pozornost mladý jeho přítel Václav Písecký, předčasně
zkosený smrtÍ. A ze středověkého nazírání se nedovedl vymaniti ani pozdější
pokračovatel v činnosti Hrubého, dvorský místosudí a pražský tiskař, Mikuláš
Konáč z Hodištkova, jehož zásluhou pronikli k nám Lukian, Boccaccio; větší
zalíbení než v renesančních látkách projevoval k zastaralé didaksi, fabulistice a
alegorii středověké a sám v tomto duchu, blízkém Ctiboru Tovačovskému,
zosnoval na sklonku života satirický jinotaj ,,0 hořekování a naříkání Spravedlnosti,
královny a paní všech cností", jehož revue všech stavů i se svým rozhorleným
pesimismem a se svou chmurnou fuga saeculi ukazuje ke Komenského "Labyrintu"
- zde všude reformační člověk český, neumělecký, ano protiumělecký, zato
však přesvědčeně náboženský a přísně mravní, každým okamžikem odhazuje
s ochotou povrchní masku renesančního humanismu.

Jedinou opravdovou osobností, která provedla syntésu humanistického
směru s domácí tradicí a nové učenosti s mravními hodnotami pohusitských
Čech, byl v literatuře i v životě velký právník Viktorin Kornel ze Všehrd (1460
-1520). Synu zámožné měšťanské rodiny chrudimské se nedostalo studia na
zahraniční universitě, ale soukromou
cestou si osvojil tak rozsáhlé
humanistické vzdělání, že byl pro ně obecně
veleben a uznáván za autoritu, a to i
osobivými stoupenci směru latinského,
Augustinem Olomouckým a
Bohuslavem Hasištejnským, s nimiž jej pak
příkře rozvedlo jeho nazírání
protipapežské. Byl profesorem artistické
fakulty pražské, dosáhl jako místopísař
desk zemských jednoho z
nejvýznamnějších právně úřednických postavení
v zemi, ale pak, snad pro zásadní
nesouhlas s právě politickými úchvaty
panstva, zvolil svobodnější dráhu
advokátskou. Vrozený smysl právnický,
důkladné znalosti získané dlouholetou
praksí, ale i uvědomělý vlastenecký
tradicionalismus odvedly nadšeného Čecha
a kališníka, po dalimilovsku
naladěného proti Němcům a zaníceného celou
bytostí pro "dobrý, ušlechtilý,
rozumný, ozdobný, bohatý a hojný, nám od
Boha daný" jazyk český, od prací
humanistických, v nichž se raději zabýval
církevními otci než římskými klasiky;
rozhodl se psáti jen česky, a to z oboru

Titulní list Blahoslavovy "Musiky" z roku 1569.

50