losti nedovedlo postaviti kladných myšlenek nových. Ba naopak, srovnáno
s velkou slovesnou kulturou Karlovy doby, ozářené úsvitem renesance, znamená
písemnictví husitské revoluce úžasnou recidivu do supranaturalismu a sup
raracionalismu prvokřesťanského, který se byl dávno vyžil a nebyl již schopen
přinésti ovoce; obnoven v samém středu Evropy, dovršil jenom isolaci národa,
připravenou nábožensky a politicky. Husitská literatura se nemůže vykázati
ničím, co by smělo soutěžiti se staročeským písemnictvím v jeho tvarové
rozmanitosti. Žije pouze z bible a v bibli, pojímá a vykládá ji se strohou a často
i nevzdělanou rozumovostí alegoricky a symbolicky, avšak literárně si nikterak
neosvojí jejích velkých hodnot, názorné monumentality epické jejích knih
dějepravných, mohutné citovosti poesie žalmové, laskavé a přírodně svěží prostoty
parabol novozákonních. Vášnivé fortissimo starozákonního fanatismu spojené
s obhroublostí prorockých polemik burácí z neutěšené husitské literatury,
podnícené biblí, a tak po celé století platí o válčícím národě Žižkově a Chelčického
osudné: lectorem unius libri timeo.

Z těchto produktů, v nichž obsah stranicky bezohledný a polemicky ne·
návistný, zneužívající vesměs zákona Kristova pro účely náboženské války, úplně
pohltil formu lidově drsnou a slohově neukázněnou, jsou názorově
nejzávažnější spisy bohoslovné, odpoutávající se víc a více od učenosti akademické a
stavějící se do služeb lidové propagandy; proto tolik bují v husitství literatura
homiletická. Dvě náboženské individuality, které pokračují po svém v Husově
odkazu, jsou tu nejzajímavější: Husův vrstevník Jakoubek ze Stříbra a typický
zástupce pokolení následujícího, Jan Rokycana, oba autoři postil; ovšem ani
jejich slovesné podání by nedovedlo upoutati, kdyby za ním nestály výrazné
osobnosti protagonistů v dramatě české myšlenky reformační. Husův
spolužák na fakultě a jeho nástupce na kazatelně Betlémské, Jakoubek ze Stříbra
(t 1429), proslul jako otec kalicha a jeden z prvních duševních vůdců husitské
revoluce, jenž Husovo wiclifovství znásobil reformistickými prvky z Matěje
z Janova; poznav však krajnosti násilnické prakse táborské, zděsil se v
úchvatném zoufalství duchů, které sám pomáhal vyvolávati, a jsa starcem popřel intence
mužných svých let; jako spisovatel dával se tento knižní učenec, který při tom
pohrdal universitními hodnostmi, občas strhovati fanatismem myšlenky, aniž pro
ni nacházel výraz názorný a získávající. Proti tomuto strohému doktrináři a
racionalistovi, u něhož marně hledáme živější vztah k lidu a vřelejší cítění ná·
rodní, jeví se o čtvrtstoletí mladší Jan z Rokycan (t 1471) rozvážným mužem
středu, jenž vždy dbal poměrů i okolností a důmyslného politika doplňoval
skvělým řečníkem; vyzněly-li však smiřovací církevně politické akce utrakvistického
arcibiskupa pražského posléze na prázdno, přinesla jeho týnská kázání významné
ovoce, davše jeden z podnětů k založení Jednoty bratrské. Můžeme je sledovati
z Rokycanovy "Postily, výkladů na neděle a svátky přes celý rok", jež, slučujíc
obsahově živé prvky různých starších reformátorů, pokračuje v slovesné tradici
Husově, a to jak působivými prostředky rétorickými tak obraznou, drastickou,
gnomickou lidovostí.

Nadšení obdivovatelé husitské revoluce stavějí na vrchol jejích slovesných
projevů duchovní píseň, jíž věnovali soustavné pěštění i nejradikálnější z
táborské levice, kdežto jinak zamítali fanaticky vše, cokoliv souviselo jakkoliv s umě·
ním hudby a slova. V nejlepších svých číslech upoutá duchovní píseň husitská,
kterou již kolem r. 1420 shrnul Jistebnický kancionál, shodou myšlenky a formy,
dobové nálady a výrazného slohu, ač v ní převládá věrouka a polemika nad
skutečným citem náboženským a ač pravé lyrické posvěcení vesměs chybí. Z
bohoslužebných i válečných písní husitských i táborských, namnoze překvapujících
slohovou archaičností, plane touha plniti stůj co stůj zákon boží, krvavě trestati

42