ZÁPAS REFORMACE A RENESANCE

V druhé polovici XIV. století za mocné vlády Karla IV. a za nádherného
rozkvětu gotické kultury pronikaly do Čech ze západu i z jihu dva nové, zcela
různorodé proudy myšlenkové: mladistvá renesance v podobě řečnického a
básnického humanismu a náboženské snahy reformní se zřetelným prvkem oposice
proti církevní. Oběma se dostalo v Čechách, této slavné křižovatce kultur a ideí,
sice povšimnutí, ale ohlas jejich byl velice odlišný, a to nejen podle dosavadní
průpravy, ale i podle povahy národa je přijímajícího.

K lucemburskému dvoru v Praze, jehož hosty byli Petrarca i Cola di Rienzi,
se dostalo humanistické snažení italské velice záhy, ale zaujalo zde jenom
nečetné muže literárně vzdělané, mezi nimiž přední místo náleží císařovu kancléři
a biskupu, Janu ze Středy, Němci rodem i smýšlením, který má vynikající úlohu
v dějinách časné novohornoněmecké řeči spisovné. I u něho i u jeho českých
druhů většinou z nejvyššího kleru ukázal se vliv humanismu skoro jen stylisticky
a rétoricky; pro jeho stránku básnickou a obrodný obsah myšlenkový nebyla tu
nikterak půda připravena a vůbec celý tento proud záhy se rozplynul v písku,
nezúrodniv země.

Jinak bylů s náboženskými snahami reformními, které od počátku měly
dvě křídla, učené a lidové. Na pražské universitě, závislé značně na Sorbonně
pařížské, zápasili filosoficky pokrokoví nominalisté s no eticky
konservativními realisty, až tito nakonec vlivem Angličana Wiclifa zvítězili, ale jak
pařížský nominalismus, tak importované wiclifství prováděly kritiku papežství
a organisace církevní, poukazovaly k rozdílu náboženské teorie a životní prakse,
zdůrazňovaly apoštolské starokřesťanství a vůbec projevovaly ducha
církevně reformního, byť většinou akademicky; poznali jsme již některé z těchto
osobností. Kazatelé mezi nimi působili také na lid, který se však pranic
nezajímal o metafysické a dogmatické
předpoklady jejich nauk, nýbrž výhradně o
praktickou stránku jejich výkladů, byv
připraven vlivem silně pronikajícího
valdenství, jsa rozhorlen na přepych a
nemravnost ve stavech vyšších, jsa
zachvacován chiliastickou náladou a občas
mystickým nadšením. Kdežto učení bohoslovci
se zabývali intelektuálním obsahem
křesťanství, byli lidoví horlivci výhradně
absorbováni citovou, mravní a sociální jeho
náplní a prožívali potřebu reformy v duchu
prvokřesťanském jako naléhavý ideál
životní -- základní axiom učeného Matěje
z Janova "reducere Christi Jesu ecclesiam
ad sua primordia salubria et compendiosa"
se stal přímo heslem národně lidového
hnutí v Čechách. Hned od začátku se
hlásil i živel jazykově národní, jakožto
lidová oposice proti exklusivnosti
universální la tiny středověké: české kázání,
česká píseň v kostele, pak i české
bohoslužby vzmáhají se od počátku, a jest to
pražská kaple Betlémská, vybudovaná
vlastenci pro česká kázání, kde se
shromaž
Titulní list Husovy Postily (vyd. tiskem
roku 1563).

38