kázní asketickou. Živily ji hojné rozjímavé spísy, zpřádané hlavně kolem motivů
legendárních, ale podobně jako v písemnictví světském i zde prósa zatlačuje starší
verš, jak o tom svědčí obě velké památky "Passionál" a "Životy sv. otců"
jazykově kanonické pro staročeštinu XIV. věku.

Hojní kazatelé františkánští, dominikánští a augustiniánští, jimž přibývá
lidového posluchačstva, jsou rozmnožováni učenými bohoslovci z mladé university
Karlovy, a v různých svatyních pražských mohou všecky vrstvy vzdělanců i lidu
vyslechnouti zanícené homiletické výklady českých, německých neb latinských
řečníků. Na vysoké učení Karlovo proniká se záplavou literatury dogmatické a
asketické znalost scholastiky různých odstínů filosofických od pravověrného
realismu přes směr Occamův až ke kacířským názvukům nominalistickým;
cizinci při tom se zpravidla kloní k spekulaci radikální a novotářské, kdežto jejich
čeští žáci projevují smýšlení konservativnější. Ale brzy ubírají se též Čechové na
studia do Paříže a do Anglie, kde k nim s bohoslovných stolic doléhají odvážné
snahy kritické a návrhy reformní, zasahující i do praktického života církevního.
Právě to vzbuzovalo v českých myslích ohlas mnohem živější než všecky
spekulace noetické a metafysické a než citové patos mystiky; zároveň byl vzbuzován
oposiční duch český i mravní svědomí a ty svorně, neuvědomujíce si ani své
revolučnosti, vrhly se na tradici a na instituce, posvěcené autoritou církve,
ostatně v sobě samé značně rozvrácené.

Přímo dramaticky jsou seskupeny tři velké osobnosti vychovanců university
pařížské, stojících na čas v popředí duchovního života českého. Pražský
arcibiskup Jan z Jenštejna,známý úporným zápasem s Václavem IV., nachází, přes
své humanistické a umělecké sklony, východisko ze sporů se svým vášnivým
nitrem a nechápavým okolím v asketickém útěku ze světa a v mystickém
pohroužení se do kontemplace. Břitký učenec "hrozného rozumu a divné paměti",
kanovník pražský a dočasný profesor v Oxfordě a v Paříži, Vojtěch Raľíkův z
Ježova, přeje mravně reformnímu úsilí a znárodnění teologie, ale nikde neopouští
ani církevních dogmat, ani církevních výhod. Kanovník a kazatel Matěj z Janova,
neústupný Jihočech ostře kritické vlohy, se v důmyslně vybudovaném latinském
dile "Regulae Veteris et Novi Testamenti" stává bezohledným reformátorem přerl
reformací, jenž břitkým rozborem vší církevní tradice a důsledným požadavkem
návratu k apoštolskému prvokřesťanství kuje zbraně pro husitské hnutí, aniž
se zevně rozchází s oficiální církví. Již dříve ohnivý lidový kazatel moravského
původu, ale nerozlučně svým působením spojený s Prahou, Jan Milíč z
Kroměříže, kárá v divokém chiliasmu a mystické asketičnosti mravní zkázu společnosti
světské i duchovní, nešetře ani císaře ani papeže a opětovně volán do Říma a
Avignonu k odpovídání. Ač mu nemohl nikdo dokázati kacířských bludů, přece již
v něm jakoby symbolickou zkratkou předpověděn mistr Jan Hus. Milíč nepůsobil
samostatností myšlenek, nýbrž silou kazatelského slova a opravdovostí mravního
příkladu, jímž ověřov,al své výmluvné požadavky; obracel se méně ke vzdělanclun
než k lidovému zástupu; ocital se v oposici k církvi, ač se sám považoval za
pravověrného křesťana. Ale přišel příliš záhy a byl rychle zapomenut, takž,e i jeho
homiletické spisy zmizely ve vlnobití doby.

Jediný z této mnohohlavé družiny náboženských myslitelů a horlitelů jest
zároveň literární osobností, v níž jakoby byl synteticky shrnut, ještě před hodinou
svého soumraku, český gotický středověk, sice bez vlastní originality, ale s
dychtivým a důvěrným porozuměním myšlenkám evropského západu. Nikoliv smělý
kritik, nýbrž horlivý synkretik, nikoliv tvořivý filosof, nýbrž šťastně
popularisující stylista, nikoliv muž revolty, nýbrž duch pravé křesťanské pokory. Tomáš
ze Štítného, vladyka na malé tvrzi u Žirovnice, pocházel z jižních Čech, odkud
o dvacet let později vyšel Matěj z Janova a o čtyřicet roků později Jan Hus; jeho

36